Archív

kurátorské projekty

Mildly intoxicating quality of feeling…

Exhibiting artists: Sofie Švejdová, Miroslava Večeřová + Knot Gallery No.5: Vladimíra Večeřová                                                                                                                           

Commentary: Viktor Čech

Villa P651 – Home of the Běhal Fejér Institute
Pevnostní 651/8, Praha

April 11-18, 2017
Opening: April 11, 2017, 7-22 pm

Text and plan

.

with support:

Villa P651 – Home of the Běhal Fejér Institute
Freelance Curator Ltd.
Jiri Sveska Gallery Prague

Feat. Maria Sibylla Merian
 

The offense of things

Move or be moved by some thing rather than oneself

Vystavující umělci: Alžběta Bačíková, Tymek Borowski, Milan Mazúr, Martin Nytra, Barbora Švehláková, Miroslava Večeřová a Pavel Příkaský

Kurátor: Viktor Čech

Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem

vernisáž 7.9.2016 od 19 hodin, výstava potrvá do 14.10.2016 

Pohybujeme se ve světě věcí. To je časté téma poslední doby. Současně však stále zůstává těžké definovat co vlastně věc je. Do jaké míry se jedná o produkt, materiál či fyzikální jev. Nezanedbatelnou roli hraje i otázka sítí vztahů ve který tyto věci „fungují“. Jako předměty jsou v naší kultuře často chápána i sama naše těla. A to ne jako celky, ale jako součet menších navzájem se vázajících částí. Naše údy a orgány jsou předměty vyžadující obdobnou péči jako svět předmětů kolem nás které používáme.

Někdy je hranice mezi námi a věcmi těžko ohraničitelná, stejně jako jsou naše vlasy předmětem, jsou brýle někdy naší nezbytnou součástí. Tyto vztahy ještě zkomplikoval příchod virtuality spojené s novými technologiemi. Virtuální postava hráčova avatara procházejícího se trojrozměrným světem počítačové hry se zvykem stává stejně přirozeným prodloužením jeho těla jako jeho běžné údy. Věci v našem světě získávají sociální rozměry, které někdy vyvolávají dotaz, zda to nejsou ony co nás ovládají, místo abychom mi ovládali je. To je ale nejspíše špatně položená otázka. Je spojena s předsudkem, jenž je v naší kultuře pevně zakořeněn. Totiž pevné distinkci subjektu a objektu. Naše fyzická aktivita, jako je pohyb, je vlastně také čistě věcný jev. Možná právě pohyb je v hmotném světě paralelou toho, co vnímáme jako sociální jevy a struktury. Vždyť pojmy jako hnutí se používají stejně tak pro fyzickou akci jako pro společenskou aktivitu.

Věta „Move or be moved by some thing rather than oneself“ pochází od americké umělkyně a choreografky Yvonne Rainer. Souvisí jak s chápáním oné problematiky objekt-subjekt v minimalistickém tanci, tak také s častou konfrontací těl s objekty v tomto uměleckém okruhu. V době kdy se přenos zkušenosti stává ve formě dat samozřejmostí nejen pro nás, ale i pro to co jsme doposavad nahlíželi jako pasivní věci a naopak naše tělesná rozprostřenost se přenáší i do zdánlivě nemateriálního virtuálního prostoru, již nemůžeme mít takovou jistotu co jsme „my“ a co je ona „jiná věc“. Jediné co zůstalo jistotou je ona dynamika vzájemné interakce a neutuchajícího pohybu.

Viktor Čech

 

18.5. – 24.7.2016

The Brno House of Arts
Opening: 17.5.2016

curators: Viktor Čech, Lenka Sýkorová

Exhibiting artists: Karíma Al-Mukhtarová, Ashley Bell Clark, David Böhm a Jiří Franta, Aleš Čermák, Mira Gáberová, Dominik Gajarský, Antonín Jirát, Petr Krátký, Alice Masters, Jan Pfeiffer, Adéla Součková, Matěj Smetana, Johana Střížková, Zuzana Žabková and  Adam Vačkář – Tereza Hradílková

Although every individual moves in a different direction and with a different speed, the basic element is the regular structure of the movement of the human walk. It is a structure with roots going deep down into our biology, yet in its concrete form it is linked with a number of social as well as economic, political and aesthetic factors. The aesthetic can be found in a toddler’s amiable toddle or in the walk of an individual filled with happiness or one attractive to us, even in a marching soldier. The repetition of the vectors of movement and the resulting sinuosity of the body in space can also act as a structure that we perceive in a similar way to music in itself.
.
Many contemporary artists who frequently work in the video or performance medium, reflect something very similar to the above-described phenomenon in their work. The exhibition accentuates the capturing of movement as an aesthetic structure. The work of some of the selected artists is linked to dance, of which this phenomenon is the very essence. Choreography as a system of the language of movement then becomes a reinterpreted tool in the play of meanings. Other artists use, in contrast, more direct ways of capturing movement, when the movement structure extracted from an ordinary life context balances on the edge of a double-meaning between a gag and an abstracted form. In the above-mentioned cases, these movement structures are presented in their brittle ephemerality through the kinesis of the relevant body. There is also another way where artists record the same structures through their visualization. What is commonly perceived as a phenomenon stretched out in time and its rhythm is then materialized in some of its aspects as a purely visual form.
.

The exhibition equally emphasizes the position of drawing, which is also a record of the track, that is movement, either of the artist’s hand and charcoal on paper, or a record of the track of a performer. Performance in connection with a drawing became a key for the selection of contemporary artists, for whom a drawing is an important means of expression. The works of David Böhm and Jiří Franta, Jan Pfeiffer and Adéla Součková share an interest in this traditional art technique which is, however, approached with contemporary means of fine art and with reference to its universal communication potential. As part of the Movere exhibition they created site-specific installations which work with the gallery space while simultaneously developing various themes steeped in what is presently happening. The freedom of a creative gesture through a drawing linked with processuality is approached as part of their intermedia work where a drawing is perceived within the boundaries of a line freed from the limited format of paper. Which happened for the first time in the 1960 and 70s under the influence of conceptual art. The exhibition reflects these historical influences with reference to the work of young artists who consciously or subconsciously quote them.

.

.

.

.

.

Galerie Beauty Free Shop, Meetfactory, Praha

Umělci: Šárka Basjuk Koudelová, Ondřej Basjuk, Filip Černý, Lucie Mičíková, Viktorie Valocká

Kurátor: Viktor Čech
Vernisáž: 14. 4. 2016, 18:30 
Výstava: 14. 4. – 31 5. 2016   

.

Slupka, kůra, obal. Prostě povrch. Náš jazyk si o povrchu myslí své. Něco je „povrchní“, někdo zůstává u své analýzy problému „na povrchu“, když chceme být důkladní a chceme se dostat k jádru věci, musíme jít „pod její povrch“. I pro patologa je důležité provést pitvu a nezůstávat u povrchních poznatků z naší slupky, kterou tvoří kůže. Malba je v tomto ohledu poněkud znevýhodněna. Vždyť vlastně celá je právě o povrchu. Tvoří onu slupku, která pokrývá plátno, desku apod. To podstatné nalézáme právě na této svrchní vrstvě. I klasická malba vrcholí ve své nejsvrchnější lazuře. Čím víc malíř postupuje od podkladu k definitivnímu povrchu své malby, tím je pro něj každý tah důležitější.V současné malbě je povrch jistě velkým tématem. Jeho struktura, faktura i textura jsou zásadními výrazovými prostředky. Od dob Informelu a Abstraktního expresionismu se ale posunul od pole pro upřímné gesto k mnohem sofistikovanější hře. Tu bychom mohli nazvat politikou povrchu. Již dávno ztratila svou nevinnost a ještě více než výtvarnou bitvou malíře o působivý výraz, se stala soubojem kulturních znaků a různých odkazů z dějin umění.

 

Na této výstavě naleznete několik různých možností jako současná malba k povrchu může přistupovat. Může se jednat o elegantní stopu tahu štětce na běloskvoucí se ploše čistého plátna. Nebo může jít o sofistikovanou techniku systematicky opracovávající povrch obrazu strukturou štětcového rukopisu. Nebo se umělec může štětce vzdát a přejít k technice koláže a vrstvit na sebe různé prvky se specifickou barvou a texturou. Vrstva však nemusí být jen nanášená, může se i přímo vsáknout do struktury podkladu, či povrch nemusí být rovinou, ale objektem, na nějž je aplikována glazura. Současnou malbu můžeme chápat jako elegantní hru s výrazovými prostředky, ale také jako vážný dialog s kulturním odkazem minulosti. Malba však nejspíš přežije cokoliv, dokonce i svou vlastní smrt, jako můžeme vidět i na současném trendu tzv. Zombie abstrakce, u níž se obviňování z povrchnosti střídá s jejím oceněním toho, jak nastavuje zrcadlo dnešní vizualitě.

Viktor Čech

.

.

Medailony vystavujících umělců:

 

.

Ondřej Basjuk

Obrazy Ondřeje Basjuka jsou určitou enigmou. Vyskytují se v nich jak prvky figurativní a předmětné reality, tak také abstraktní gesto. Stopy scén někdy převzatých z fotografických výjevů se jakoby prosakují do uvolněného štětcového rukopisu. Výsledkem jsou někdy mimo tuto realitu postavené snové výjevy, jindy však přejímá vládu nad naší imaginací samotné k abstrakci tíhnoucí rukopisné gesto.

 . 

Filip Černý 

Obrazy Filipa Černého za svůj specifický živý a smyslný výraz mnohé vděčí umělcově technice založené na uvolněném gestu, barevné skvrně a především pak na svěžímu pohledu na fragmenty různých fází dějin umění a různých kultur. Tento elegantní přístup jistě staví na tradici postmoderní malby, přesto si však svým důrazem na „příchuť“ samotné techniky a viditelný požitek z procesu svého vzniku, stále udržuje svou aktuálnost. Je to dobře vidět i na zde prezentovaném výběru maleb, akcentujících monochromní čistotu dialogu černé a bílé.

 .

Šárka Koudelová

V precizní technice a drobném formátu maleb Šárky Koudelové se odráží její fascinace starým uměním. Současně však ukazují i její zájem o současné problémy malovaného obrazu. O jeho pozici mezi artefaktem, zpodobňujícím a autonomní formou. Její svěží pohled na historické zdroje malby také odhaluje že v minulosti můžeme nalézt i současnost.

.

Lucie Mičíková

Koláž je technika, která již od počátků avantgardy stála na hranici mezi oblastí malby a kresby. Ve své době se stala definitivním potvrzením toho, že malba je z principu o ploše a povrchu. V tvorbě Lucie Mičíkové hraje tato technika zásadní roli. Často se přitom neomezuje jen na plochu papíru, ale stává se součástí rozsáhlejších galerijních instalací. Jemná konstrukce koláže spojuje texturu se strukturou papíru a rytmem kompozice. Výsledkem jsou na ploše papíru se odehrávající příběhy bez písmenek a herců.

.

Viktorie Valocká

Pojem exprese můžeme chápat ve výtvarné oblasti různě. Práce Viktorie Valocké se v mnoha ohledech k tomuto pojmu váží. Jsou emotivní, nesou stopy uvolněného tvůrčího gesta i jistou křehkost. Její objekty nám mohou připomínat artefakty připravené pro zmatení archeologů budoucnosti. Právě u nich se můžeme zarazit a zeptat se, jestli její veškerá tvorba není v tomto ohledu hrou mezi očekávanou individualitou vyjádření se a kódy abstrakce, exprese či naivizující bezprostřednosti, zděděnými z dějin moderního umění.

.

peel_image_hp-800x-600x

 

 

 

Galerie AMU, 2. 3. – 3. 4. 2016

 

Trailer na výstavu

 

Sešítek s texty k výstavě v pdf

 

STRUKTURY POHYBU

Aleš Čermák, Antonín Jirát, Petr Krátký, Matěj Smetana, Johana Střížková, Zuzana Žabková a Adam Vačkář

Kurátor: Viktor Čech

1.3. – vernisáž
30.3. – performance Adam Vačkář a Tereza Lenerová

Každý se někdy zapomene a zachová se poněkud nekorektně. To se stalo i mně, když jsem se zastavil na ulici a zíral na nohy kolemjdoucí slečny. Rytmus, v němž se pohybovaly její boky, kolena a lýtka mne fascinoval, ale spíše per se, jako souhra vzájemných protikladů pohybu samotného. Pohyb pro mě byl formou, která si s sebou nese svoji vlastní hodnotu přesahující specifické vlastnosti dané předmětné situace. I přes přízemní konotace mého úvodního pohledu mi nakonec v hlavě uvízla spíše fascinace strukturou, kterou tvořila tato sestava pohybů.

Z takovýchto pozorování se zrodila také inspirace pro upořádání této výstavy. Nemohl jsem si nevšimnout, že řada současných tvůrců, pracujících zejména v médiu videa či performance, ve své tvorbě reflektuje něco velice podobného výše zmíněnému jevu. Míním tím uchopení pohybu jako estetické struktury. Někteří z nich takto pracují ve vazbě na tanec, jehož je daný jev základní podstatou. Choreografie jako systém pohybové řeči se pak stává reinterpretovaným nástrojem ve hře významů. Jiní tvůrci naopak využívají přímočařejšího uchopení pohybu, když z běžného životního kontextu vytknutá pohybová struktura balancuje na hraně dvojznačnosti mezi gagem a abstrahovanou formou. U výše zmíněného jsou ony pohybové struktury představeny ve své křehké efemérnosti prostřednictvím kineze předmětného těla. Nabízí se ale i další cesta, při níž umělci podchycují právě ony samotné struktury pomocí jejich vizualizace. To, co běžně vnímáme jakožto jev rozprostřený v čase a jeho rytmu, je pak v některých svých aspektech zpřítomněno jako čistě vizuální forma.

Z doposud řečeného by se mohlo zdát, že zmíněná tvorba je příkladem nezainteresovaného estétského přístupu, který odděluje specifický jev od jeho sémantického, sociálního, politického, obecně kulturního a dalšího kontextu. V řadě případů je tomu však právě naopak. Podobně jako je vypreparovaný vzorek pro vědce zdrojem řady důležitých poznatků doplňujících celkový obraz, tak i zde může akcentování struktury odhalit jiný pohled na věc. Daná struktura pohybu může být generována nejen reakcí na zvuk, rytmus či vizuální stimul, ale také svou vazbou na výše uvedený kontext. Pohyb zde může být dalším svědkem o stavu světa kolem nás, rozměrem, který chápe naše bytí v prostoru a čase nejen jako materialitu, ale především jakožto proces.

Viktor Čech

__________________________________________________________

Texty z brožurky vydané k výstavě:

Aleš Čermák

Naše doba je příznačná tím, jak se v pohybu kolem nás mísí předmětné s virtuálním, tělesné s digitálním a technologické s biologickým. V dynamice multitaskingu naší percepce spektakularita kapitalismu přeskakuje přetažením prstu k virtuálně sdílené intimitě či k labyrintu ideologií a znovu nalézaných věčných pravd. Hlubinné dýchání mysl vyprazdňujícího upoceného jogína je mrtvým webem na této cestě, jakousi pomlčkou na stránce kakofonické partitury. Vír akcí a reakcí kolem našeho těla z nás dělá hybridy, v nichž se stéká biologické se sociálním a technologickým. Můžeme být řidiči svého neustálého, nezastavitelného pohybu v tomto světě, nebo se jen spouštíme dolů po kluzkém povrchu deterministického tobogánu?

V těchto složitých dějích našeho světa čerpá podněty tvorba Aleše Čermáka. Otázka sociální spravedlnosti, estetiky ideologií i poezie života je pro něj součástí živoucího těla dnešního člověka. Pro jeho aktivity jsou typické přesahy mezi oblastí výtvarného umění, literatury a experimentálního divadla a performance. I na této výstavě prezentovaný projekt, který autor připravuje spolu s Jindřiškou Křivánkovou, má charakter průniku médií, v němž se pojí performativní událost s vizuální projekcí. Zde prezentované video je jen jednou z jeho částí a lze jej v tomto smyslu chápat i jako jakýsi trailer.

 

Antonín Jirát

Pohyb ve světě kolem nás, ať již se jedná o kinezi lidského těla nebo o trajektorii nebem se řítícího letadla, můžeme mnoha způsoby zachytit jako strukturu. Může jí být pravidelný otisk stop nohou nebo linie značící pohyb letadla vpřed daným směrem. Tato struktura však, byť sebesložitější, zachycuje vždy jen některé aspekty daného jevu. Pokud tedy ovšem nepřijmeme poněkud děsivé podobenství, které nám jako možnost nabízí Slavoj Žižek, totiž že realita se kolem nás definuje podobně jako 3D struktura počítačové hry až tehdy, když na dané místo nahlédneme. Komplexnost dění v nás obklopujícím časoprostoru činí jakoukoliv námi podchycenou strukturu časem obsolentní. Pro každou partii, v níž chceme podchytit fungování našeho světa, musíme dané struktury odvozovat vždy znova a znova.

Antonín Jirát ve své instalaci pro tuto výstavu buduje strukturu, která je jasně artikulovaná svým modulárním konstrukčním systémem. Objekt nám může asociovat jak názorné vědecké modely molekul či DNA, tak také naše dětské hrátky s kaštany a špejlemi. Je sice založen na abstrahovaném principu, ale současně je to, co ho pojí, dohromady tvořeno konkrétní pomíjivou organickou hmotou, která podléhá neustálému rozkladu. Podobně jako je pomíjivá výmluvnost námi schematizovaných struktur, tak je dočasná i soudružnost Jirátem vytvořené předmětné struktury. Celá struktura je tedy neustálou obětí pohybu i v jeho biologickém či fyzikálním smyslu procesu, vzniku a zániku.

 

Petr Krátký

Situace, do nichž ve svých videích staví sám sebe Petr Krátký, často na první pohled budí dojem gagu, vtipné hříčky či provokace. Lehkost a nekomplikovanost, s níž aplikuje danou aktivitu či pohybové schéma, může vést až k pochybnostem o váze autorova sdělení. Jistě, je zde sofistikované dědictví podobně hravých performancí, kořenící nejpozději v šedesátých letech ve videoperformancích Bruce Naumana či osobněji laděných vystoupení Base Jana Adera z let sedmdesátých. Tělo performera se zde stejně jako u zmíněných tvůrců stává prostředkem, který jeho majitel prostřednictvím jisté sebeironické distance používá jako aparatus gesta, pohybu a fyzických situací. Stejně tak jako u Naumana je i v pracích Krátkého častým tématem opakovaná aktivita v podobě abstrakce jednoduchého pohybu. Minimalizovaná pohybová struktura je vyjádřena ne odosobněným perfektním nástrojem v podobě profesionálního tanečníka, ale civilním tělem autora samotného. Z toho vzniká napětí, které vytváří i zvláštnost oné situace, kdy je pro nás tato činnost současně jak oním humorným gagem, tak také minimalistickým tancem či až analytickou studií všedního pohybu.

 

Matěj Smetana

Matěj Smetana vyjádřil téma svých dvou videí pregnantně již jejich názvem Taylorimus. Ve snaze taylorismu o vědecky založené zefektivnění výrobního procesu hrálo důležitou úlohu i systematické uchopení pohybů pracovníků. Podobně jako choreograf artikuluje taneční řeč pomocí slovníku na sebe se vážících pohybů, poloh a gest, tak taylorismem racionalizovaný pracovní proces člení sestavu úkonů, z nichž se sestává výroba produktu, na co nejefektivněji zvládnuté a neustále opakované krátké pracovní pohyby každého z pracovníků. O blízkosti taylorismu a choreografie ostatně svědčí i to, jak na taylorismus navazoval významný modernistický choreograf Rudolf Laban ve své spolupráci s britským průmyslem na zefektivnění pracovních pohybů zaměstnanců továren ve čtyřicátých letech. Smetanova videa toto téma rozvíjejí na principu výtvarného zviditelnění opakujících se struktur pohybu a jejich vzájemné kontinuity mezi jednotlivými „pracovníky“. Na jednu stranu se jeho aktéři stávají spíše než pracujícími tanečníky, jelikož jejich pohyb je pouhým náznakem a ne skutečným úkonem, na druhou stranu je výsledkem jejich konání výtvarně zbytnělé schéma, související se Smetanovým častým vyjadřováním se pomocí animované linie jako kresebné ilustrace nějakého procesu.

 

Johana Střížková

Pohyb si většinou představujeme jako pohyb něčeho, bytosti, hmoty či objektu v nějakém směru nebo za nějakým účelem. V našem vesmíru je však logicky v pohybu vše, tedy i to, co je zdánlivě nečinné. I když zachováváme pasivní pozici či stanovisko, stejně jsme nejen v stavu neustálého pohybu vůči ostatním bytostem a předmětům, ale také středem řady akcí a dějů, jež ovlivňujme svou pouhou trpnou přítomností. Pokud se zastavíme uprostřed rušného náměstí a sledujeme dění kolem sebe, můžeme někdy pocítit i jistou dávku odcizení z toho, že jsme vystoupili z role poslušné částice a stali se pasivním středobodem všeho, divákem divadla hraného jen pro nás.

Ve videích a videoperformancích Johany Střížkové se často setkáme právě s oním momentem pasivní přítomnosti či udržování statické pozice. Někdy přímo ve fyzickém smyslu, když se autorka utkává s k pohybu nutící gravitací, jindy naopak spíše ve psychologickém smyslu, kdy se nehybnost stává pasivním pobytem v daném situaci nebo prostoru. Performativita autorky je intenzivní právě v onom vzdorování nutkání a nucení k pohybu, ať již jej chápeme fyzicky nebo psychologicky.

  

Zuzana Žabková

V případě Zuzany Žabkové je systematická práce s pohybem podstatnou složkou její tvorby. Umělkyně, která absolvovala jak výtvarné tak choreografické vzdělání, ve svých dílech velice často spojuje choreografickou řeč s jejím hravým nebo poetickým odkloněním a s konceptuálním uvažováním. Vedle inscenovaných choreografických videí se však k tématu pohybu přiblížila i z pozice výtvarné poetiky, která působí spíše abstraktně. Na výstavě lze zhlédnout obě tyto polohy její tvorby. Zatímco v případě první z nich autorka parafrázuje emotivně intenzivní choreografickou řeč slavné představitelky tanečního divadla Piny Bausch ve svém osobním remixu samotné choreografie i jejího kontextu, v druhém případě vytváří z koláže konkrétních, vlastně poetických, temnosvitných záběrů (na nichž nevidíme ani na vlnách se pohupující loďku, ani vlnící se oponu) zdánlivě abstraktní pohybující se světelnou strukturu.

——————-

STRUCTURES OF MOVEMENT
March 2 – April 3, 2016

Aleš Čermák, Antonín Jirát, Petr Krátký, Matěj Smetana, Johana Střížková, Zuzana Žabková and Adam Vačkář

Curator: Viktor Čech

March 1 – Opening
March 30 – Performance Adam Vačkář and Tereza Lenerová

Everybody forgets themselves once in a while and behaves a little indecorously. Indeed, it has happened to me: I halted on the street to stare at the legs of a young woman passing by. I found myself fascinated by the rhythm of her hips, knees and calves moving, but rather per se, as a concord in itself of discordant movements. To me, the movement represented a form endowed with a value of its own – which transcended the specifics of a particular material situation. Even despite the base connotations of my initial gaze, what eventually stayed in my mind was the fascination with a structure created by this particular set of movements.

Such observations have also provided the inspiration for this exhibition. I could not help but notice that a number of contemporary video and performance artists reflect something similar in their work. In other words, they approach movement as aesthetic structure. Some of them build on dance, where the phenomenon is one of the fundamentals. Choreography as a language system of movements consequently becomes a newly interpreted instrument in the play of meanings. Other creators use more direct approaches to movement, such as when a structure of movement is lifted out of its day-to-day context and ambiguously teeters on the edge between a gag and an abstracted form. In the latter case, the structures of motion are presented through their fragile ephemerality and born by the kinesis of the material body. Yet another possible approach for the artists is to extract these very structures by means of their visualization. What we usually perceive as a phenomenon stretched out across time and its rhythms is through some of its aspects highlighted in a purely visual form.

From what has been said so far it might seem that such works exemplify the disengaged approach of an aesthete that severs a specific phenomenon from its semantic, political, broadly cultural and other contexts. In a number of cases, the contrary is true. Similarly to the way a preserved sample may present a source of important insights completing the whole scientific picture, here too the accentuation of a structure may reveal yet another perspective on the same thing. A given structure of movement can be generated as a response to a sound, rhythm or visual stimulus, as well as through its connection to the above-mentioned contexts. Movement here can bear witness to the state of the world around us, be a dimension in which our existence in space and time is apprehended not in terms of materiality, but first and foremost as a process.

Viktor Čech

 

THAT BUILDING DOESN’ T BELONG HERE

18.12.2015-6.3.2016

Artists: Vasil Artamonov–Alexey Klyuykov, Jiří David, Patricie Fexová, Pavla Gajdošíková, Ivars Gravlejs, Eva Koťátková, Jan Krtička, Dominik Lang, Marek Meduna, Alice Nikitinová, Markéta Othová, Petra Pětiletá, Daniel Pitín, Katarzyna Przezwańska, Milan Salák, Tereza Severová, Matěj Smetana, Sláva Sobotovičová, Vít Soukup, Pavel Sterec, Václav Stratil, Jan Šerých, Viktor Vejvoda, Lenka Vítková, Ivan Vosecký, Dušan Zahoranský.

Curators: Milan Salák, Viktor Čech, Caroline Krzyszton

Text: Viktor Čech

The Karlin Studios exhibition space has been a part of Prague’s cultural scene for ten years now. Since the end of 2005, this somewhat picturesque building, which is a fragment of a former ČKD factory complex, has hosted within its walls more than 100 solo, curated, and group exhibitions showcasing the work of a wide range of contemporary Czech and foreign artists. At the time of its inception, it was one of only a handful of similarly expansive spaces serving as art galleries. In addition to the aforementioned gallery, the facility has also hosted several other gallery projects (Galerie Behémót, Galerie Entrance, Galerie K.ART.ON, and Galerie KIV) and, namely, also comprises extensive art studio spaces. In operational matters, the project is interlinked with Galerie Futura, however, its exhibition program has always had a specific feel. The facility’s location in Karlín, an area of great interest for developers, had much to do with its very beginning. At the time, the developer who owned the building made it temporarily available for cultural purposes. Ten years on, the history of the facility has been fulfilled. The expansion of investment activities in the surrounding area together with the gradual transformation of the entire neighborhood into an office zone, has reached the point where the facility too must make concessions to the ongoing development. With the genius loci of the old industrial Karlín suburb, the facility, as the very last, must make way for the sterile, delocalized environment of office buildings. When approaching the gallery via the lane between the new buildings, one begins to feel that the Karlín Studios building no longer belongs here.

This exhibition project offers a look back at the history of Karlin Studios. It is not, nor can it ever be, an objective and impartial assessment of the studios’ history. Rather it is an assemblage of memories coming forth from the dialogue of three curators and representing, in their opinion, the finer moments of the facility’s history. The composition of the exhibited artworks comes from exhibitions and projects of the past. Each of the exhibition’s artists, in various periods, has either contributed to the curatorial management of Karlin Studios, or has held his or her own exhibition or curated project here. The result is as lopsided as the human memory or the justice of discourse through which we view history. Many of the works are being presented here thanks to their direct connection to the space in question, thanks to which in turn we are able to recall them in an authentic context before they are condemned to the mere role of a visual or textual archive of information. The format of materialized memories that this exhibition has acquired puts the very host facility into a similar role. Enjoy the exhibition in a building that has become a memory of itself; a building that no longer belongs here; a building that has become a heterotopic place between the past and the present.

Viktor Čech

Videokemp 2015 proběhl v pátek 31.července v Praze u Galerie Altán Klamovka, kde se před deseti lety konal poprvé.

Videokemp je jednodenní výstavní akce zaměřená na prezentaci současného umění ve formě videa. Jeho princip je jednoduchý. Na určeném místě, většinou v parku, vzniká po dobu jednoho odpoledne a večera stanové městečko, v němž každý z umělců prezentuje svoji práci ve vlastním stanu.Toto specifické prostředí poskytuje letní alternativu klasické galerijní prezentaci a odlišnou možnost sdílení dané tvorby. Od roku 2005 se Videokemp koná již podeváté. Letos se bude konat přesně deset let od uspořádání prvního Videokempu. Každý z uplynulých ročníků hostil práce cca 20-40 českých i zahraničních tvůrců. Předchozí ročníky proběhly ve spolupráci s galerijními institucemi (Galerie Altán Klamovka, Galerie Futura – Zámek Třebešice, GASK, Dům umění města Brna, Galerie Entrance) či jako nezávislá akce (park Letná v Praze). Po roční pauze se Videokemp vrací, tentokrát na místo svého prvního konání, tedy do parku u Galerie Altán Klamovka

Kurátoři: Viktor Čech a Lenka Sýkorová.

Vystavující: Alžběta Bačíková, Daniela Baráčková, Ashley Bell Clark, Quentin Euverte, Ester Geislerová – Johana Švarcová, Miroslav Hašek, Dominik Hejtmánek, Pavel Jestřáb, Antonín Jirát, Calvin Laing, Petra Lelláková & Vladimíra Večeřová, Tomáš Moravec, David Možný, Johana Pošová, Janek Rous, Dorota Sadovská, Tereza Severová, Haruna Tamaki Honcoop, Filip Turek, Johana Pošová, Miroslava Večeřová, Tereza Velíková a další.

Kurátorský stan FUD UJEP Ústí n/L., kurátoři: Štefan Pecko a Martina Johnová, vystavující: Jan Hrubeš a Kateřina Palešníková, Jiří Pitrmuc, Zdeněk Svejkovský,Michaela Hrabová.

Kurátorský stan FAMU Praha, kurátoři: Antonín Jirát a Štěpánka Šimlová

Změna vystavujících vyhrazena.

Galerie Altán Klamovka podpořena: Ministerstvem kultury ČR, Magistrátem hlavního města Prahy, Městskou částí Praha 5 a Gestorem – ochranným svazem autorským.
Mediální partner: artalk.cz