Archív

Monthly Archives: Prosinec 2015

článek v časopise Flash Art CZ/SK, No. 38, Volume VIII, December 2015 – Február 2016, s. 16-17.

Galerie Tranzitdisplay, Praha

Dědictví tvůrčích osobností 60. let spojených s tvor­bou konceptualismu je již od neokonceptualistického návratu v devadesátých letech předmětem zájmu nejen historiků umění a jiných badatelů, ale i živého umělec­kého prostředí. Je tomu tak i při zpětném odhalování dalších aspektů tvorby v pozůstalostech nedávno ze­snulých autorů, jak tomu bylo například před pár lety u specifickypojaté prezentace archivu Júlia Kollera v Tranzdisplayi, kurátorované Tomášem Pospizsylem.

Před v lecčems podobnou výzvou stáli i kurátoři Jana Písaříková a Ondřej Chrobák, když neméně vý­znamný konceptuálně zaměřený tvůrce Jiří Valoch svě­řil za léta nashromážděný tvůrčí a sběratelský materiál (umístěný ve svém svém brněnském bytě na adrese Ju­goslávská 46a) do péče Moravské galerie v Brně. Mno­hostranná osobnost, která do brněnského uměleckého života vstupovala od poloviny 60. let jako teoretik, ku­rátor, sběratel i umělec, tento materiál nechala ve své domácnosti akumulovat přirozeným způsobem, který například na rozdíl od zmíněného Kollera rozhodně neměl charakter archivu. Zatímco slovenský umělec uložil svůj archiv vizuálních a textových materiálů ja­koby k dalšímu použití pečlivě utříděný do sklepa, Va­loch naopak léta žil přímo uprostřed postupně nahro­maděných vlastních prací, pracovních zbytků a textů i sbírky prací ostatních umělců. Jeho stále neukončená tvůrčí dráha a řada aktivit mu nejspíše ani neposkytly příležitost k nějaké systematizaci a, jak říkají sami kurá­toři, „(sebe)archivaci“. Tu svěřil umělec jim.

Samotná výstavní prezentace je výsledkem dva roky trvajícího „archeologického“ výzkumu ve zmíněném bytě. Kurátoři přitom rezignovali na formát výstavy jako nějaké systematické zprávy o těchto „vykopáv­kách“. Jedná se spíše o prezentaci dosavadních výsled­ků výzkumu soustředících se na Jiřího Valocha jakožto umělce. Je zde přitom patrná i snaha o analýzu a tří­dění nalezených fragmentů tvorby prostřednictvím taxonomie navržené pro vlastní tvorbu samotným Va­lochem-teoretikem.

Na rozdíl od zmíněného Pospiszylova kurátorské­ho projektu, jenž měl charakter instalace asociující prostředí archivu či skladu, nemá tato výstava ani am­bici vytvářet nějaké simulované prostředí naznačující situaci, v níž se po desetiletí nacházely dané práce ulo­žené v umělcově bytě. Jejich pozice v daném „arche­ologickém“ kontextu a stratifikacikurátory nezajímá. K formátu výstavy přistoupili spíše jako ke klasické muzeální práci, které takto chápaný charakter dodá­vá samotná expozice i architektonické řešení založené na sestavě černě orámovaných horizontálních skleně­ných vitrín.

Vystavené práce jsou, jak je typické pro autorovu starší tvorbu, většinou drobného formátu a je zřejmé, že dílo velikosti pohlednice vyžaduje nějaké instalační orámování. Nicméně suchost, s jakou přistoupili auto­ři k prezentaci, spojená s označením visícími tabulka­mi na základě zmíněné umělcovy typologie působí ve srovnání s autorovým hravým konceptuálním humo­rem až poněkud křečovitě. Možná je i škoda, že zde nedošlo k větší konfrontaci s autorovou novější tvor­bou, která v podobě velkoformátové práce s textem v galerijním prostoru dostala před pár lety podobu, jež lépe zapadá do dnešní umělecké situace. Je nicméně nutné přiznat, že samotná volba horizontální prezen­tace děl, nejčastěji textů nebo objektů položených na stole, působí pro de facto literární formát adekvátně. Kurátoři se zde vskutku postavili do oné suchopárné role systematického archiváře a zahráli si možná i tro­chu neúmyslně onu neokonceptuální roli, během níž institucionální představitelé přetvářejí prostory galerií současného umění do statičtějších a rigidnějších struk­tur odpovídajících muzealitě.

Druhou částí projektu v tranzitdisplay se stalo uvedení nově vydané Valochovy knihy Bílé listy, jejíž původní vydání bylo přerušeno událostmi roku 1968. V naší recenzi pomalu nezbylo místo na zhodnocení samotné Valochovy tvorby. Nicméně recenzent se od­hodlal ji tentokrát uchopit se stejnou distancí a chla­dem s jakým kurátoři přistoupili k její prezentaci na výstavě.