Cena Jindřicha Chalupeckého 2014

publikováno v časopise Ateliér č. 21-22/2014, s. 16

Než jsem začal psát tento článek, arbitrárně jsem uvažoval nad jeho úvodem, který by asi měl obsahovat nějakou zápletku, kritický moment či upozornění. Přece se mezi cnosti soudobé kritiky řadí i uvědoměle „kritický“ pohled na věc, navazující konfrontační dialog s tématem a stavějící se do role jeho zdánlivě rovnocenného diskuzního partnera. Je to jistě ušlechtilý požadavek, který však u většiny českých „kritik“ končí vyprázdněnou a účelovou agresí nebo naprostou absencí logické argumentace. Po mých zážitcích z četby takovýchto výplodů z poslední doby, kdy už jsem se cítil úplně ohlušen onou okázalou a oslavovanou dělostřelbou, v jejímž čmoudu a rámusu se už ani nikdo nedívá, že nezasáhla žádný cíl, rozhodl pro jediné. Tentokrát bude můj soud veskrze pozitivní, neboli: Letošní ročník ceny Jindřicha Chalupeckého nám nabízí svěží pohled na reprezentativní výběr ze současné mladší umělecké tvorby. Jistě toto to tvrzení nehodlám podepřít jen mojí abstraktní autoritou pána tohoto textu a „kritika“, ale hodlám ho v následujícím textu podložit konkrétnějšími argumenty a soudy.

Podobně jako u loňského ročníku ceny, byl již při vyhlášení pěti nominovaných autorů příjemný překvapením výběr hned několika reprezentantů z mladší části současné umělecké scény. Tedy autorů, kteří již se stačili výrazně zapsat do její podoby, ale současně od nich můžeme ještě očekávat řadu překvapení. Letos jsou jimi Roman Štětina, Lucia Sceranková a spíše mimo český umělecký kontext se v současnosti pohybující Martin Kohout. Tuto trojici doplňuje již podruhé nominovaný výrazný solitér Richard Loskot a Tereza Velíková, umělkyně, jejíž nominace je vzhledem k její generační příslušnosti i letům odvedené práce spíše poněkud opožděnou, nicméně pomalu nutnou volbou. Architektonické řešení expozice v pražském Veletržním paláci letos navrhl Tomáš Svoboda. Na rozdíl od loňského monumentálního organického řešení Jiřího Příhody, které si poněkud uzurpovalo dominantní pozici mezi v něj vklýženými prezentacemi finalistů, je letošní řešení věcné, přehledné, ale přitom elegantní ve své materiálové a barevné diferenciaci od okolní všudypřítomné bílé.

Richard Loskot v řadě svých dosavadních realizací, mezi něž patřila i jeho minulá prezentace mezi finalisty této ceny, zaujal jemným pohráváním si s percepcí diváka, vztahem reálného a zrcadlícího pseudo-iluzivního prostoru atd. Ve své současné instalaci ve Veletržním paláci se jeho pozice ovšem poněkud posunula od dosavadních citlivých podobenství k postavení diváka doprostřed dvou pronikajících se realit. Té předmětné a druhé vycházející z trikové vizuality filmových studií klíčovaných na greenscreen. Divák ve videoprojekcích vidí situace, které jsou v reálném prostoru jen zeleným nátěrem zamaskovaný plochami. Tato percepční hra, snažící se vytvořit jakýsi heterotopní prostor „mezi“, se však poněkud míjí s hlubším smyslem a zůstává pouze elegantně hravým spektáklem. V tomto ohledu možná i díky snaze po velice ambiciózní realizaci pro mne Loskot poněkud promarnil svůj potenciál pro zaujmutí „jiné“ pozice mezi ostatními finalisty.

Lucia Sceranková následuje v nominaci na cenu Jindřicha Chalupeckého svou sestru Pavlu. Oproti její veskrze na objektech založené práci je ale východiskem nynější finalistky práce s médiem fotografie. Tu ale v kontextu současných trendů chápe jako základ pro ohledávání jejích základních vlastností pomocí porušování jejích zákonitostí. Velkoformátové, většinou černobílé fotografické tisky jsou pro ni polem pro hru s předmětností a akcentovaným „iluzivními“ zásahy. Její vizuální poetika, mající stejně tak své kořeny v surrealistické fotografii jako v aktuální, především v londýnském prostředí silně akcentované reifikaci tohoto média, v tomto ohledu budí současně okouzlení i rozpaky. Je do stejné míry silná ve své přesvědčivosti, jako poněkud trendy závislá na svých vzorech.

Martin Kohout je mezi letošními finalisty výjimečný už tím, že na rozdíl od ostatních umělců, se jeho tvůrčí činnost v posledních několika letech rozvíjela zcela mimo český kontext. I když z něho ve svých počátcích v oblasti streetartu i ve svém dalším vývoji jistě vycházel, jeho současné tvůrčí uvažování se spíše řadí do poněkud odlišného západoevropského okruhu. Jeho prezentace je složená ze dvou částí. Videa, které je vlastně videoperformancí v níž si pohrává stejnou měrou s vtipným využitím naší současné příruční hi-tech, jíž jsou mobilní telefony, i s podobenstvím o narušení soukromí klasické poštovní schránky. Tato práce je podána s pro jeho videa typickou hravou přímočarostí, nesoucí sebou ale i elegantně sofistikované reference. Tato drobná hříčka je vlastně v rámci celé letošní tak profesionálně, poctivě a precizně vyladěné expozice něčím velice osvěžujícím a autentickým. Podobný náboj má i druhá část Kohoutovy prezentace, byť může na diváka na první pohled zapůsobit až poněkud rozpačitou neurčitou formálností, směřující zhruba k otázce „co to vlastně je?“. Ony v prostoru rozmístěné mřížky z propletených různobarevných lanek, zavěšené mezi recyklovanými laťkami, které nesou letité haptické i výtvarné stopy lidských uživatelů, mají svoji velice osobitou, současně konkrétní i abstraktní estetiku. Kohoutova řeč v rámci českého uměleckého prostředí vskutku do jisté míry působí jako osvěžující exotikum, což je ovšem dané i jeho již zmíněnou distancí vůči českému kontextu. Pokud bych někomu z finalistů měl udělit „divokou kartu“, byl by to jistě právě on.

Roman Štětina je naopak autorem, který v domácím prostředí v posledních letech zaujímá čím dál viditelnější a zajímavější pozici. Nepřehlédnutelný je v jeho tvorbě jeho zájem o rozhlasové médium, formát rozhlasové hry a další s touto oblastí spojené aspekty, ke kterým získal blízký vztah i díky své práci v rozhlase. V poslední době ovšem do oblasti jeho zájmu patří i filmové médium. V obou případech je pro autora typické využití recyklovaného materiálu a postprodukčních postupů. I když by se mohlo zdát, že tyto strategie se řadí v aktuálním kontextu mezi již přežité, Štětina nás svými pracemi přesvědčuje o opaku. I u zde prezentované práce, která vlastně v samotném Veletržním paláci není přítomná, ale je ve filmovém formátu a délce 78 minut přístupná v rámci pravidelného promítání v kině Ponrepo, rozhodně divákovy neprezentuje jen chladnou konceptuální kalkulaci. Plakát na film Ztracený případ, jenž vznikl ve spolupráci s legendárním grafikem Zdeňkem Zieglerem, diváka odkazuje na zmíněné promítání, přitom je však sám zajímavou parafrází na styl plakátů šedesátých let. Pro Štětinovu práci je vůbec zásadní jeho fascinace historickým „retro“ dědictvím a s ním spojeným estetickým puncem. Zmíněný film je vlastně sestřihem materiálu z pětatřicet let natáčeného kultovního seriálu o detektivu Columbovi. Autor zde nezapře své okouzlení touto postavou i specifickým vztahem mezi hercem a jeho dlouholetou rolí. Zásadní zde ale je i ona změna pozice diváka. Jeho přesun z galerijního prostoru do jiného kontextu, který již umělec v jedné své výstavě načal svým zamaskováním galerijního prostoru za nahrávací studio, tentokrát dokonal do důsledku, když z diváka galerijního udělal diváka filmového. Jistě, zvlášť v mezinárodním kontextu se nejedná o nic nového, ale jak již bylo řečeno, Roman Štětina je obdařen mimořádným darem sdělné ale přitom do myšlenkové hloubky artikulované řeči, činícím z něj spolu s jeho zaujetím specifickou historičností výrazného solitéra, který je pro mě osobně silným kandidátem na tuto cenu.

Procházku ochozem Veletržního paláce a i náš výčet finalistů uzavírá práce Terezy Velíkové. Její Hra na knihu je vlastně ve formě videoinstalace inscenovaná „hra“ ve smyslu krátkého situačního dramatu. Jak je ovšem pro práci autorky typické, jedná se spíše o sestavu více méně statických situací, doprovázených krátkým dialogem. I ten však v osamocenosti vět aktérů a mluvčích a prostotě samotného „děje“, odkazuje k častému autorčinu tématu nemožnosti lidské komunikace, ústící v monology osamocených mluvčích na jejích videích. To co je zde v autorčině práci nové, byť má své předstupně v kombinovaných projekcích na několika předchozích výstavách, je řešení celku, vytvářející komplexní analogii divadelní „scény“. Tak důsledná syntéza poskytuje ve svém výsledku intenzivní, byť možná ve své estetičnosti poněkud očekávatelný výsledek. Silná stránka prací Terezy Velíkové je především ve vytváření oněch vizuálních situací, které si sebou samy o sobě dokážou nést existencionální chvění a nahrazovat lidskou řeč i narativní linku. Tuto sílu prožitku můžeme cítit i zde, veškerá okázalá produkce této instalace je k tomu vlastně jen takovou třešničkou na dortu.

Jak bylo na začátku slíbeno, nehodlal jsem si zde umění letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého brát za oběť nějakého předprogramovaného kritického diskurzu, nicméně menší negaci se zde přece jen nevyhnu. Po naší malé exkurzi po pracích finalistů je zřejmé, že se jedná o jeden z nejvíce vyvážených a nejlépe připravených posledních ročníků této ceny, která letos slaví již svůj pětadvacátý ročník. Možná je to ale i jeho jistá slabost. Myslím tím až přílišné sladění práce všech vystavujících s konvencí výstavní prezentace a jejich snaha nabídnout co nejexkluzivnější divácký zážitek. Jistá malá míra nekonvečnosti současnému uměleckému snažení přece jen sluší, a často jsou si toho vědomi i účastnící onoho velkého „západního“ dění, ke kterému tato cena, mimo jiné i svou zahraniční částí poroty nepochybně vzhlíží.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.