Ptolemaiovy děti

Ptolemaiovy děti

kurátor: Milan Mikuláštik

Galerie NTK, Praha

13.5.-14.6.2014

publikováno v časopise Ateliér

Mapy mají v dějinách lidské civilizace zvláštní místo. Svou koncepcí založenou na kombinaci mimeze, abstrahovaného systému a řeči znaků, využívají celé spektrum kulturních výdobytků lidské civilizace. Podobně mnohoznačné jsou i jejich historické i současné úlohy. Od čistě orientační pomůcky k reprezentaci naší pozice v okolním kontextu, od toho lokálního až po všehomír, ale také od vymezení pro majetkové a politické nároky na dané místo a prostor, až jako doklad pro jeho násilné vynucování na jejich základě jako historické danosti. Tyto mikroreprezentace světa kolem nás, se staly zvlášť v rámci postmoderního diskurzu (stačí zmínit J.L.Borgese i plno dalších), dobrým zdrojem pro odhalování kořenů, na nichž stojí pro nás dnes tak samozřejmé uchopování tohoto světa naší moderní civilizací. Kurátor výstavního projektu Ptolemaiovy děti v Galerii NTK Milan Mikuláštík, v rámci tohoto projektu navázal na své předchozí kurátorské uvažování, kde se již objevilo několik blízkých témat. Stačí zmínit jeho projekty řešící vztah současného umění k architektuře, či k heterotopickým místům. Zde se ale tématem stal více konkrétní předmět – mapa, která již sama o sobě je velice komplexním vizuálním dílem, stojícím někde na hranici mezi racionálním technickým schématem a zvlášť v případě map historických také užitého uměleckého díla. I proto je logické že kurátor zvolil výstavní formát, kombinující archivní materiál map, nacházejících se přímo ve fondech hostící Národní technické knihovny a konfrontoval ho se svou kurátorskou selekcí prací současných umělců reagujících ve své tvorbě na fenomén mapy. Fond starých map, složený především z ukázek z 19. a 20. století a specifického fondu prvorepublikové vojenské kartografie z pozůstalosti plukovníka Čermína a také sbírky map a historických knižních průvodců Martina Friče, zde sdílel prostor s kolekcí obrazů, instalací a objektů, v nichž umělci reagují na deskriptivní, grafické, sémantické i politické aspekty, které spolu mapy nesou. Výrazná instalace Milana Saláka u vstupu do galerijního prostoru, pocházející již z roku 1999, si pohrává s poměrným srovnáním velikosti několika světových měst prostřednictvím převedení jejich map v jednotném měřítku do podoby ubrusů umístěných na adekvátně veliké stoly a stolky. Tento jednoduchý posun od symbolického fungování mapy ke konkrétnímu všednímu objektu nábytku svou estetikou skutečně zatupuje atmosféru českého umění konce devadesátých let. Ještě jednodušší a přitom symbolicky radikální posun v jednouchých pravidlech map využil Vladimír Havlík ve svém objektu Návrh na řešení problémů chudého jihu z roku 2004, když prostě vzhůru nohama obrátil póly globusu. Podobnou strategii manipulace a posunu lze nalézt i lightboxové mapě Stanislava Zámečníka nazvané Modré moře rovněž z 90. let, kde autor dopřál českému publiku alespoň v podobě reprezentace prostřednictvím „důvěryhodné“ mapy přímý přístup českých zemí k moři. Tyto poslední dvě práce sebou nesou i silné politické a sociální aspekty, spojené s oním vědomím, že mapy nás jako společnost vymezují vůči „těm ostatním“, když my jsme „tady“ a oni „tam“. S tím jsou pak spojeny i ony psychologické aspekty pozitivního, negativního, či jinak emotivně obarveného vnímání „nahoře“, „dole“, „jihu“, „východu“, atd. Umělci nám tak současně připomínají do jaké míry je naše myšlení světa zjednodušeno zprostředkováním přes konkrétní pomůcku mapy. Jiným směrem se ubírají například práce Jany Kasalové, jejíž obrazy převádí formální vyjadřovací prostředky map do podoby autonomní vizuální formy, či kresby Gabriely Novákové, jejíž plány měst dávají jejich specifickým půdorysným tvarům osobitou výtvarnou hodnotu. Na podobně autonomní bázi jde hledat původ v mapách i na malbách Conrada Amstronga. Spíše symbolický aspekt „hranice“ jaké můžeme najít na mapě a jejich vztahu k reálnému prostoru pak můžeme nalézt v instalaci Jana Pfeiffera. Řadu dalších aspektů nalezneme i v pracích dalších autorů. Co se týče samotného tématu výstavy a výchozí kurátorské koncepce, nelze než konstatovat, jak je tomu u koncepcí Milana Mikuláštíka ostatně vždy, že se jedná o velice sympatickou ideu. Konkrétní podoba výstavy však sebou bohužel nese podobně se opakující dědictví jisté neochoty, či nedůslednosti v architektonickém řešení. Přitom zde nejde o nějakou nákladnou výstavní architekturu, ale spíše kurátorovu větší citlivost k rozmístění vystavovaných děl a hlavně objektů v jistě komplikovaných prostorách. Tato slabina narušuje jinak velice působivý výběr exponátů. Je i trochu škoda, zvlášť při realizaci výstavy v takto dobře zajištěných prostorách, že kurátor nesáhl při prezentaci historických map i více do minulosti, což by divákovy nejen více odhalilo i působivé proměny pohledu na svět, ale především zdůraznilo výtvarný aspekt v mapách přítomný. Zvlášť na výstavě současného umění je pak poněkud paradoxní, že instalačně nejpůsobivějším exponátem se stala ohromná skládačka mapy povodí Labe od Arthura Dirufa z roku 1880. Tento monumentální, původně spíše inženýrský projekt zde zaujal nejen ústřední pozici, ale také největší pozornost návštěvníků a to již svým nečekaným měřítkem, umožňujícím divákovy do mapy jakoby vstoupit.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.