Walking, Running, Dancing, Grasping, Fetching or Carrying…

CECH _ web

Umělci:  Daniela Baráčková, Aleš Čermák, Mira Gáberová, Radim Labuda, Jana Stanulová, Adéla Součková, Zuzana Žabková, Zdenka Brungot Svíteková – Berrak Yedek

Kurátor: Viktor Čech

Galerie NoD, Praha, 3.-27.4.2014

vernisáž 2.4.2014

finisáž 23.4.2014

Výstavní projekt je zaměřený na roli fyzického gesta a kontaktu v současné umělecké situaci. Fyzické projevy těla, symbolická gesta, náznaky akce i samotná fyzická interakce mezi jedinci, patřily mezi základní vyjadřovací prostředky klasického umění. V současné umělecké tvorbě se ale objevují především v oblasti videa, performance a paralelně v oblasti současného tance. Tyto zdánlivě nejbezprostřednější prostředky mezilidské komunikace v sobě ale také nesou celou váhu historie recepce lidského těla ve vizuální kultuře. Únos Sabinek, Zuzana a Starci, Smrt Orfea, Umučení sv. Tomáše, Apolón a Dafné a mnoho dalších mytologických, biblických či apokryfních výjevů, které se nesou obrazovou a sochařskou řečí klasického západního umění. Co na nich nalezneme společného? Odpověď je vlastně prvoplánová a prostá. Tím pojítkem je fyzický kontakt. Ústředním motivem těchto obrazových kompozic však nejsou jen ona v gestickém i přímém kontaktu na sebe vázaná těla, ale především s nimi spojené nonverbální vyhrocené situace, jež vyjadřují. Již od antiky tyto výjevy reprezentují v časové a prostorové jednotě zhuštěné vyjádření celého příběhu a často také s ním spojené sdělení, současně se ale jejich řeč postupně definovala ve samostatné vizuální kódy.

Pokud pohlédneme na současnou masovou vizuální kulturu, zjistíme, že tato násilím, erotikou či obojím naplněná řeč těl se stala její zásadní náplní. Většinou ovšem zbavená morálního étosu svých prazdrojů. Nicméně stejně jako je pro nás dnes řeč barokních shluků těl především estetickým kódem, jsou jím vlastně i akčními těly naplněné současné filmy. Při pohledu na možné vazby mezi současnou a historickou vizuální řečí se můžeme obrátit i na dnes velice populárního excentrického německého historika umění počátku 20. století Abyho Warburga, který ve svém projektu Mnemosyné rozvinul model Formule patosu, nesoucí se jako osamostatněná psychologická forma až do novodobé vizuality. Do jeho výzkumu se řadí i činnosti vyjmenované v názvu této výstavy, citované z jeho úvodu ke zmíněnému projektu. Jistě, ony výše zmíněné expresivní kódy jsou jen nejviditelnější špičkou mnohem širšího a většinou jemnějšího spektra možností fyzického kontaktu, které se ale před jejich intenzitou vytrácí.

Onen spletenec vzájemné tělesné interakce, kde se my i ten druhý dostáváme do několikanásobného chiasmu vztahu těla-objektu a nás-subjektu, v novodobém myšlení vnímaný ve své nezměrné složitosti, značně zkomplikoval onu klasickou jednotu tělesné akce, identity, prostoru a formy, jak nám ji ztělesňují klasická díla, například Giambolognův Únos Sabinek. Dnešní fragmentalizovaná zkušenost a nemožnost uchopit ani svou vlastní tělesnost ve vší jasnosti, staví před současné umělce mnohem problematičtější situaci. Na klasické vzory současné umění jistě příliš nenavazuje, lidská těla a jejich akce se sice nevytratila z jeho bojiště, ale dominuje zde existencionální soustředění na tělesnost jedince či téma mediality. Naše téma se však stále objevuje v hranicích videa, performance a videoperformance. Jinak je tomu v oblasti současného tance, pro nějž se nuance tělesné komunikace naopak staly jedním ze zásadních témat. A právě na tuto oblast setkávání výtvarného umění a tance se zaměřuje tento výstavní projekt. Ohledání možností klasického tématu, zbaveného ovšem onoho mocného vizuálního kódu, který ovládá recipienty masové kultury. Snaha o jiný přístup, odklonění, či dekonstrukci kódu, který se ve svém samoúčelném osamostatnění stal nebezpečným nástrojem vizuální moci. To jsou nejčastější momenty, s nimiž se
zde setkáme. Častá civilnost a bezprostřednost těchto prací stojí v opozici vůči mediálnímu tělu masové kultury. Ve skutečnosti ale i zde, byť v transmutované podobě, nalezneme dědictví, které se Warburg pokoušel definovat svými Formulemi patosu. Stejně jako naše kultura běžného pohybu, tak i naše tělesná interakce a doteky jsou provázeny zděděnými, transmutovanými a dále přenášenými formami. Přičemž bychom neměli podceňovat ani jejich leckdy na první pohled skryté vazby na rovněž přenášenou významovou rovinu.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.