Cena Jindřicha Chalupeckého 2013

Cena Jindřicha Chalupeckého 2013

Národní Galerie v Praze, Veletržní palác, 27.9.-1.12.2013

upravená a rozšířená  verze článku publikovaného v časopise Ateliér č. 23-24/2013, s. 12

Pro méně informovaného zájemce o současné výtvarné umění je Cena Jindřicha Chalupeckého každoročně již dlouhá léta spojena především s výstavou pěti nominovaných finalistů a následným vyhlášením vítěze. Z hlediska většiny skutečně zainteresovaných osob, tedy umělecké, galerijní a teoretické komunity orientované na současné umění, se však jedná o skoro celý rok pokrývající proces, jenž počíná prvotním vyhlášením a nominacemi či přímým přihlášením se soutěžících, následnou prezentací komise a výběrem pěti finalistů, přípravou výstavy a již zmiňovaným vyvrcholením. Většina dosavadních pokusů o „oživení“ CJCH se soustředila právě na místo a formu samotného vyvrcholení akce – výstavy a vyhlášení vítěze. V posledních třech letech tým CJCH přišel se sérií doprovodných programů, rozvíjejících propagaci akce už průběhu několika měsíců před samotnou výstavou. Záměrem bylo evidentně jak přiblížení současného umění i samotné ceny „běžným lidem“ a mimopražskému publiku, tak také v rámci přednášek a diskuzí i prezentace obojího z historického a teoretického hlediska.

Jednalo se jistě o velice pozitivní záměr, který nespoléhal jen na zapojení se do mediálního mainstreamu, ale především na přímý kontakt s publikem. Tyto aktivity, jež mimo jiné přenesly do regionálního kontextu doposavad na centra dění – Prahu či Brno, soustředěný průběh akce, byly v posledních dvou letech spojeny s variabilní architektonickou platformou. Ta umožnila vystoupení finalistů v rámci veřejného prostoru několika měst. Tato snaha o oživení celého projektu u některých autorů mohla posloužit i jako pomalu vhodnější forma prezentace pro jejich aktivity než konvenční galerijní prostor. Letos tomu tak bylo především v případě Aleše Čermáka, který tuto platformu využil k iniciování debaty o sociální problematice ostravského regionu. Velkou změnou letošního ročníku se stal návrat výstavy finalistů ceny do útrob Veletržního paláce a pod institucionální křídla Národní galerie. Zde CJCH nahradila již zaniklou konkurenční cenu 333, vytvořenou kdysi jako pokus o „konkurenční“ projekt předchozího vedení galerie, determinovaný negativními vztahy tehdejšího Generálního ředitele s velkou částí umělecké scény.

Z hlediska faktu, že CJCH zůstává v českém prostředí zdaleka nejprestižnějším oceněním svého druhu a také z hlediska předchozí tradice se jistě jedná o pozitivní krok. Také se ale lze tázat, do jaké míry se tato obnovená symbióza obou zásadních institucí českého uměleckého prostředí při realizaci letošního ročníku vydařila. Samotné prostory Veletržního paláce, jež získaly svou současnou podobu v rámci ne zcela vydařené architektonické transformace objektu pro galerijní účely v první polovině devadesátých let, byly pro potřeby instalace prací finalistů přetvořeny prostřednictvím s pravoúhlou banalitou pragmatických funkcionalistických konstrukcí kontrastující organickou, ale současně vlastně i dekonstruktivistický element obsahující „vlnou“, kterou navrhl Jiří Příhoda. I když zde vystupuje jako architekt výstavy, samotná výtvarná řeč této instalace je natolik výrazná a mající charakter komplexního zásahu do dané architektonické situace, že v první chvíli může být divák až zmaten jestli se přece jen nejedná o samotný exponát výstavy. Při znalosti autorovi starší tvorby se toto rozmlžení hranice mezi rámcem a obsahem stává o to zajímavějším tématem o sobě samým.

Tento fenomén kdy umělec nahrazuje v roli architekta výstavy k tomu školeného „specialistu“ a střídá někdy dokonce i v tom samém galerijním prostoru profesní roli vystavujícího a „aranžujícího“, nabízí mnoho zajímavých formálních i kontextuálních momentů a přesahů a v posledních letech se stal v českém umění výrazným jevem, který jistě zaslouží na jiném místě hlubší studii. Stačí namátkou zmínit i realizace Stanislava Kolíbala, Tomáše Svobody, Zbyňka Baladrána, Federica Diaze, Jana Pfeiffera či i níže probíraného Dominika Langa.

Příhodova výstavní architektura odděluje prostory pro umístění realizací tří finalistů – Daniely Baráčkové, Aleše Čermáka a Václava Magida, z nichž každý si vybral jednu z těchto relativně uzavřených prostor.

Daniela Baráčková zde na rozdíl od ostatních autorů prezentuje soubor prací, videí a obrazů, který sice jako velkou část její novější tvorby spojuje její práce s rodinnou a lokální zkušeností, nicméně se na první pohled jedná spíše o výstavní prezentaci jednotlivých děl. Scénky jednotlivých videí elegantně balancují mezi sebeironií v nich hrající autorky a efektním vizuálním aranžmá. Oproti jejím starším pracím, kde hrála zásadní roli jistá „trapnost“ chování v rámci civilní situace, však lze sledovat posun směrem k symbolické výpravnosti, když autorka vystupuje ve specifických a atraktivních prostředích či kostýmech. Její spolu s videi vystavené malby jsou vlastně jediné na celé výstavě finalistů.  Obrazy i videa se tematicky pohybují v okruhu autorčiných zkušeností domova, lokální a rodinné tradice v malém moravském městě a s konkrétními místy a situacemi spojenými imaginativními asociacemi, často nejspíše vycházejícími již z autorčina dětství. Tato autorčina zdánlivě banální hra je okořeněná absurdním nádechem bizarních situačních či verbálních point některých videí. Asi instalačně nejzajímavějším gestem její „expozice“ je blok podivně nízké místnůstky s třemi prezentovanými videi, která je dle autorčina komentáře prostorovou replikou její rodinné hrobky. Stejně jako již dříve v její tvorbě, je zde hlavní vypovídací prostředek její tvorby – video, vsazen do rámce s architektonickou symbolikou provázané instalace a danou tématiku dále rozvíjejících maleb. Při pohledu na tvorbu Baráčkové z dlouhodobější perspektivy, lze tuto současnou realizaci chápat jako výsledek jejího dlouhodobého směřování, vzbuzující ale dojem jisté přílišné snahy o efektní a esteticky precizní formu, které chybí jistá přirozenost starších prací. Přesto se jedná o důkaz, že tvorba Daniely Baráčkové si na české umělecké scéně zaslouží mnohem výraznější pozornost, než jí byla v poslední době věnována.

Aleš Čermák je umělec, který ve svých aktivitách rád přesahuje standardní modus operandi umělce v galerijním prostoru. Velká část jeho práce se odehrává mimo místo galerie a prostřednictvím ohledávání alternativních způsobů komunikace s divákem se dotýká i řady sociálních a ideologických otázek. Nelze se proto divit jak velkou roli v jeho práci hraje text.  Ať již se jedná o formát knihy, který rozvinul v rámci svého vydavatelského projektu Ausdruck Books, o z tradice avantgardního divadla vycházející inscenační události, kde je, obdobně jako u jeho knižních realizací, stejně zásadní kritické sdělení jako sebereflexe využitého „média“, či často i v případě realizace v galerii, kde se může moment „vystavení“ proměnit v nevědomou sebeinscenaci účastníků vernisáže v performační situaci zohledňující specifické estetické i sociální aspekty daného dění. Tyto aspekty jeho práce se široce rozvinuly právě v posledním roce jeho tvorby, tedy v období, které by mělo určovat i ohodnocení finalistů CJCH. V případě své realizace ve Veletržním paláci se Čermák evidentně snažil propojit různorodé aspekty své práce do komplexního celku. Ústředním, i když na první pohled nenápadným bodem jeho práce, však i zde zůstal text a sociální tématika, když zaměstnal několik nezaměstnaných ke kontinuálnímu předčítání jeho textu, zaobírajícím se právě problematikou vykořeněnosti a ztráty smyslu v případě takto postižené­ho jedince. Tento samotný popis Čermákovi práce ovšem může vést ke klamnému dojmu. Jak již bylo řečeno neméně důležitou roli jako sociální tematika a kritický postoj hraje v jeho tvorbě i samotný estetický a formální aspekt práce. Ten zde reprezentuje i celkové aranžmá prezentace, skrývající za zdánlivě civilní sestavou předmětů rafinovanou hru odkazů. Velké ke zdi otočené reproduktory vytvářející hlukovou atmosféru, ležérně polozavřený notebook se v odraze obrazu displaye odhalujícím se videem z hudební párty, i další indicie si zde pohrávají s recepcí diváka i s řadou symbolických odkazů. V celé situaci nemůže chybět ani tištěná verze autorova textu, který si v podobě knižního polotovaru může návštěvník vzít, odnést a přečíst i jinde. Spolu s výmalbou stěn výstavního prostoru, jíž vévodí abstrahovaný geometrický symbol, však celková instalace působí až poněkud nuceně a překombinovaně. Oproti mnohým jiným autorovým pracím zde chybí jistý dojem svěžesti a i přes často obtížnější pochopitelnost i vždy přítomná a nakonec zřejmá pointa, dobře vázající formální i ideové aspekty díla. Pro mne samotného byla mnohem intenzivnějším zážitkem samotná soukromá četba autorova textu, zbaveného veškerého instalačního a performačního aranžmá, spojená jen s artefaktem tištěného, volně rozebratelného sešitu. Osobnost Aleše Čermáka pro mne byla rozhodně osobní volbou mezi finalisty z hlediska možností dalšího rozvoje jeho tvůrčí činnosti i aktuálnosti jeho současného projevu.

Václav Magid, nominovaný na CJCH již podruhé, bezpochyby patří mezi nejvýraznější osobnosti české umělecké scény a to nejen svou uměleckou tvorbou, ale především svou teoretickou a kurátorskou činností. I letos se na výstavě finalistů prezentoval prací, která se dotýká otázek tvůrčí situace umělce. Zaměřil se na onu specifickou pozici mezi formou a ideologií. Mezi potřebou tvůrčího vyjádření a pocitu politické uvědomělosti kreativní osobnosti. Tedy otázek, jež koření již v premodernistickém romantickém myšlení a vrcholí v avantgardní tvůrčí pozici vázané na rozporuplný vztah těchto dvou polarit. Obnovený zájem posledních let o modernistické kořeny ideologie i formy současného umění zde v Magidově práci ústí do realizace, kterou nelze než obdivovat pro její suverénní a jasnou artikulaci. Současně se ale nelze vyhnout ani dojmu z přílišné didaktičnosti, kde teze hraje zásadní roli a výsledná podoba díla je k tomu jen naprogramovaným komentářem. Ve svém důsledném formálním provedení jistě splňující požadavky „uměleckého díla“, nicméně možná poněkud postrádající možnost dialogu s divákem mimo meze prezentované teze. To ale můžeme chápat i jako jistou ironii, obsaženou v autorově tvůrčí pozici, když jsou principy dodekafonické hudby aplikovány ve spojení s terčem barevného spektra na grafické kódování operním způsobem zpívaných revolučních sloganů. Tento autorův „cynismus“ již lze v jeho tvorbě sledovat delší dobu. A i přes Magidův nepochybně zásadní význam pro dění na české umělecké scéně, ho právě toto staví do poněkud neživotné pozice distancovaného intelektuála, komentujícího prožitou zkušenost umělecké kariéry. Protiklad „čisté“ formy pozdní moderny a političnosti tvůrčí pozice novodobého umělce jako takové dle autora souvisí i jeho zájmem o pro tuto problematiku zásadní osobnost Theodora Adorna. Umělecká realizace se v Magidově pojetí stává až pomalu tautologickým dvojčetem jeho teoretického zájmu.

Richard Nikl patří ve výběru letošních finalistů CJCH mezi onu příslovečnou vyjímku potvrzující pravidlo. Zatímco všichni ostatní finalisté vycházejí ze stejného prostředí pražské umělecké komunity, Nikl zde působí do jisté míry exoticky a to nejen svým mimopražským a následně i zahraničním uměleckým vzděláním, ale především samotným tvůrčím přístupem, který v sobě pojí průnik estetického gesta s všední předmětnou skutečností i narušením hranice mezi „reálnou“ a „mediální“ realitou naší každodenní zkušenosti. Vůči třem zmíněným finalistům se vymezil už umístěním své realizace, která je vlastně současně nenápadná i velice rozsáhlá. Vine se totiž po celé délce vnější strany oné architektonické vlnité přepážky od Jiřího Příhody, obrácené směrem k úzkému ochozu kolem Malé dvorany Veletržního paláce. Svoji hru odkazů a variací, všedních předmětů a situací, pachové stopy a rozvinuté variace na „užitné“ prvky galerijní instalace, zde Nikl realizoval jako komplikovaně kódovaný a přitom velice intuitivní dialog s divákem, který může být znejistěn její civilností, ale současně od něj nelze očekávat ztrátu víry v to, že se stále jedná o umělecký záměr. Podobně jako ležérně umístěný lightbox s odloženým instalačním materiálem propojuje několik vrstev možné „reality“ a divák nacházející se na druhé straně stěny uvažuje nad zdrojem a účelem podivného pachu, i celková autorova výpověď zůstává velice neohraničenou záležitostí. Richard Nikl je v rámci této nové vlny něčeho, co bychom mohli nazvat „novou civilností“ či „věcností“, jistě jedním z nejzajímavějších domácích představitelů. Současně však podobně jako tomu někdy u finalistů CJCH bývá, mu nelze nevytknout až přílišnou snahu, která vedla ke zbytečné překomplikovanosti a ztrátě tvůrčí jistoty na vlastním poli autora. Rozhodně však je jeho účast na CJCH velice pozitivním momentem celé akce, osvěžující poněkud akademizovanou pozici některých dalších finalistů. I proto si jistě Nikl zaslouží diváckou cenu Respektu, kterou doufejme (z hlediska vztahu publika k současnému umění) nezískal pouze díky oné médii zdůrazňované pachové složce své instalace.

Poslední a asi jako tvůrčí osobnost doposavad nejúspěšnější účastník finále CJCH je Dominik Lang. Ten svojí realizací pro tuto výstavu do značné míry jistě i překvapil. Oproti poněkud těžkopádné a na onen neo-modernistický formální aspekt zaměřené tvorbě poslední doby (kterou dobře reprezentuje i jeho skoro paralelní výstava v Domě umění v Českých Budějovicích), zde přišel s velice prostým a přímočarým gestem, které po dlouhé době v jeho tvorbě znamená odklon od výše zmíněné tématiky a důrazu na materiálové a hmotové aspekty díla a to směrem k velice senzuálnímu a prostému, přitom však jako monumentálnímu, zamýšlenému gestu. Jeho dva, na protilehlých kratších stranách Malé dvorany umístěné, kruhové otvory ve stálé paneláži galerie, otevřely cestu světlu vycházejícího a zapadajícího slunce a jeho různorodým barevným variacím. Síla i největší slabost tohoto gesta leží právě v jeho závislosti na přírodním dění, kdy mohlo komplexní tvůrčí záměr autora prožít jen malé procento návštěvníků. Idea tohoto díla je jistě půvabná a elegantní ve své prostotě, současně však díky svému provedení, ilustrovanému i v přízemí umístěnou ohromou bílou koulí, vedoucí spíše k symbolickému náznaku celé situace, než k jejímu prožitku. Když si vzpomeneme na některá výrazná gesta světového umění posledních let, jako bylo ono umělé slunce Olaffura Eliassona v Turbine Hall londýnské Tate Modern, či municiózní enviromentální hry Tina Sehgala a Pierra Huygha, nelze než pojmout určité podezření nad jistou „receptovou“ aplikací jisté tendence, kterou autor v rámci vlastně postmoderní referenční hry překódoval do své na historii uměleckého kontextu závislé neo-konceptuální řeči. Nebyla pro Dominika Langa tato idea jistou formou úniku, zbavující ho již přílišné zátěže dosavadního tvůrčího kurzu? Při srovnání s prožitkem z děl výše zmíněných světových umělců, bych se odvážil tvrdit, že tomu tak je. Alespoň do jisté míry analogická forma prožitku se zde totiž nedostavila. Současně však tato práce postrádá „Dominika Langa“ jako ho znám v jeho nejsilnějších tvůrčích počinech. I přes to, že zde jeho „institucionální“ přístup zůstává implicitní součástí jeho výrazu (práce s paneláží, nemožnost sledovat definovaný proces i díky otevírací době galerie atd..), domnívám se, že jde spíše o dozvuk této jeho starší „formy“ (vskutku, práci s „institucionálností“ lze u Dominika Langa vždy sledovat spíše jako finální, nejspíše přejatou, estetickou formu, než jakožto nástroj kritického diskurzu definovanou formu přesahující a definující tak novou tvůrčí situaci),  než o  dobře cílenou pointu.  Proto pokládám rozhodnutí komise udělit cenu Dominiku Langovi za poněkud rozporuplné. Na jedné straně si ji autor svým Oeuvre jistě zaslouží, na stranu druhou, se tak ale nejspíše mělo stát již v době jeho prvního, brněnského, finále a ne až letos, kdy toto gesto spíše působí jako jistý anachronismus. I přesto však nelze vítězovi než poblahopřát a doufat že jeho tvorba znovu nalezne zajímavý tvůrčí směr.

Na počátku textu zmíněné organizační a doprovodné aspekty CJCH měly bohužel negativní dohru z hlediska propagace a organizace nejdůležitějšího momentu celé události – totiž udílení samotné ceny. Úplně mimo kontext ceny a současného umění zaaranžovaná divadelní událost, režírovaná Davidem Jařabem, měla spíše podobu „měšťáckého“ estrádního divadla. Hlavně jako vůči samotným umělcům, odborné veřejnosti a vlastně i komukoliv se zájmem o současné umění (tak vzácného jevu v současné české společnosti) zaměřené gesto, pak působilo uzavření a utajení celé akce. Jedná se sice o spíše společenskou šmouhu na štítu CJCH, která ale současně poukazuje k jistým negativním tendencím ve vývoji produkce CJCH, jenž v případě opakování, může vést i ke ztrátě její celkové prestiže.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.