Archív

Monthly Archives: Červenec 2013

Prague Biennale 6 aneb co s ním 

Nákladové nádraží Žižkov, 6.6.-15.9.2013

publikováno v časopise Ateliér

Záležitost nazvaná Prague Biennale začínala před lety s velkými ambicemi. Prostory Národní galerie a posléze rozlehlé karlínské haly, poskytly prostor pro velkoryse míněnou sestavu sekcí a ambice iniciátorů bienále vytvořit pro středoevropskou oblast zásadní pravidelnou akci. Formát bienále začal být v devadesátých letech univerzálně využívanou formou, spojenou nejen s vystavováním současného umění, ale především s jeho přiblížením širšímu publiku a také se zhodnocením turistického potencionálu dané lokality. V tomto ohledu bylo jistě zajímavým počinem organizátorů námi zde řešené akce bienále v albánské Tiraně. To propojilo exotičnost chudé periferie Evropy a místní rovněž specifické bující výtvarné scény s mezinárodní uměleckou komunitou. Po vzoru staršího havanského bienále tak vytvořilo směs, která spojila umělecký a exotiku žádající turismus se stimulativním prostředím pro místní i zahraniční tvůrce.

Pražské bienále oproti tomu bylo od začátku ve značně odlišné pozici. I přes později rozhádané „manželství“ prvních dvou ročníků s Národní galerií a snahy o velkolepou propagaci za pomoci generálního sponzora se povědomí o něm ročník od ročníku mezi širší veřejností neustále snižovalo. Jistou tečkou za oněmi ambicemi po vytvoření prostorově velkolepé akce srovnatelné alespoň rozsahem se špičkovými „regionálními“ bienále, jako jsou ta v Berlíně, Lyonu či v Istanbulu, se stalo opuštění prostorů karlínských hal a přesun posledních dvou ročníků akce na pražskou periferii. Tato strategie operující i se specifičností atmosféry vybraných industriálních objektů, jako byl modřanský objekt Mikrony, prodchnutý podnikovou atmosférou osmdesátých let, či v současnosti bienále hostící funkcionalistický areál Nákladového nádraží Žižkov, však v důsledku vedla ještě k větší izolaci akce od publika a i k faktickému posunu jejího statusu z oblasti „regionálních“ akcí mezi ty „lokální“. Jinými slovy z bienále se postupně stala trochu rozsáhlejší akce, složená z několika mála kurátorských projektů.

Po předloňské snaze zatraktivnit akci zapojením tehdy velice populárního jevu současného indického umění, se letošní bienále nese v duchu jisté rezignace a soustředění se jen na několik základních, z dřívějška pokračujících sekcí. Tomu odpovídá i plošný rozsah akce, která v ohromném areálu zabírá jen několik, v jeho jádru skrytých prostor, které tápající návštěvník jen ztěžka hledá, nejlépe za pomoci mapky na propagačním letáčku. Co nám tedy letošní Prague Biennale 6 vlastně nabízí? V celku se jedná o pět sekcí. Mezi nimi je i jako částečně samostatná přidružená, na oblast fotografie zaměřená sekce Prague Biennale Photo 3. Kurátor této expozice Pavel Vančát, prezentuje divákům oproti většině následných sekcí jasně formulovaný projekt, řešící současnou situaci fotografie, a to jak jako média v rámci uměleckého provozu, tak také jako obecného civilizačního jevu. Název Rekonstrukce fotografie zohledňuje snahu mnoha vystavujících autorů o interpretaci pozice fotografického zobrazení v jeho „posmrtné“ situaci. V expozici je vedle specializovaných umělců-fotografů zastoupena i řada umělců řešících jeho dějinnou roli především v rámci subjektivních a esteticky procítěných realizací. Klasikové média, jako je svými pozdními barevnými pracemi zastoupený Jaroslav Rössler či naopak klasicky šedý Jan Svoboda zde jsou konfrontováni se současnými autory, jež docházejí ve své práci k abstrakci vzešlé z rozboru fotografických mechanismů, estetiky jistě vycházející z pozic takzvané „konceptuální fotografie“, nicméně vedoucí k mnohem autonomnějšímu tvůrčímu výrazu. Jako klasický případ lze jistě uvést tvorbu Jiřího Thýna. Naopak další autoři jako třeba Chris Jones, navracející dvourozměrnost plochy fotografie do spektakulárnosti trojrozměrného objektu, řeší dědictví mimetické funkce fotografie.

Následující sekce Expanded Painting, samotnými organizátory bienále Helenou Kontovou a Giancarlem Politim pokládaná za stěžejní a také jimi spolu s Nicolou Trezzim kurátorovaná, se již tradičně zaměřuje na současnou pozici malby a její „přesahy“. Ve výsledku se jedná o kolekci obrazů a objektů, které v různé míře zohledňují trendy posledních desetiletí v oblasti „přežívání“ malby a jejích „návratů“. Vedle nezbytného odkazu ke klasikům, které tentokrát zastupuje Bruno Munari a současného českého tvůrce dotýkajícího se této oblasti jako je Luděk Rathouský, zde nalezneme především mix řady generačně i formálně různorodých autorů. Celá expozice působí, lidově řečeno, nemastně neslaně. Jako celek nabízí velice uniformní dojem, kde dominují menší práce a jen několik málo divácky sdělných kousků. Nemyslím si, že se jedná o slabost samotných autorů, mezi nimiž lze najít řadu jinak zajímavých tvůrců. Spíše je na vině samotný dnes již nepodnětný a neinspirující model této sekce a také charakter instalace, který nás de facto provází po celém bienále. Myslím jím absenci rozsáhlejších prací a instalací, což jistě souvisí se skromným rozpočtem akce, ale vzbuzuje to i dojem její jisté „komerčnosti“, kořenící ve většinovém zastoupení k prodeji vhodných artefaktů. Kurátoři této sekce nebyli schopni nabídnout zajímavý koncept ani vybrat alespoň několik poutavých děl. Spektakulární, stranou umístěná instalace Jakuba Nepraše v tomto ohledu působí spíše jako nepatřičný dodatek. Podobně spíše rozpaky budí jinak ze zajímavých východisek vzniklý pokus o instalační prezentaci obrazů od Luďka Rathouského. Někteří starší zahraniční autoři, kteří mají podpořit vyznění expozice, jako je Ital Agostino Bonalumi či Rumun Florin Maxa nepůsobí vedle ostatních tvůrců jako je třeba balijský exot Ashley Bickerton příliš logicky.

V jistém ohledu až nepostřehnutelně lze přejít z této sekce do sekce následující. Tato původně v historii bienále „česká“ sekce, která se také díky většinou kvalitnímu kurátorskému vedení spolu se sekcí slovenskou vyznačovala největší kvalitou, byla tentokrát svěřena kurátorské dvojici Zuzana Blochová a Patricie Talacko. Z hlediska řešení instalace i charakteru exponátů tentokrát tato sekce nevykazuje při prvním pohledu mnoho rozdílů od té předchozí zmíněné. Je to určitě škoda, protože i změna samotné výstavní architektury často pomůže lépe artikulovat kurátorský záměr. Ten je v tomto případě poněkud zřejmější, byť ho kurátorky nedokázaly příliš dobře artikulovat, nebo lépe řečeno se tomu přímo vyhnuly. Jako základ pro výběr děl do své sekce nazvané Flow, zmiňují především osobní výtvarné stanovisko autora, potlačující „intelektuální, logickou a spekulativní část myšlení“. Z tohoto hlediska je vlastně expozice velice konzervativní a zohledňuje hlavně výtvarné kvality esteticky přímočaře ocenitelných děl, vhodných znova jakoby hlavně pro prezentaci v komerčně orientovaném galerijním provozu. Poněkud paradoxně zde ony nepostradatelné klasické vzory zastupují Milan Grygar a Čestmír Kafka, jejichž sice individuální, ale s konceptuálním myšlením provázané a racionálním chápáním obrazového prostoru provázené dílo, lze do daného kontextu řadit jen z pozice historizovaného estetického nádechu ve formě jejich prací. S expresivním osobním vyjádřením spojená tvorba českých autorů jako je Václav Girsa či Matyáš Chochola, nebo intimnější Lenka Vítková, je zde spíše jen úvodem pro prezentaci zahraničních autorů, pohybujících se v poměrně širokém, výše definicí kurátorek nastíněném rámci. Současná česká umělecká scéna zde je vlastně zastoupená minimálně, za zmínku stojí komorní práce Viktorie Valocké. Ze zahraničních autorů pak třeba na tradici ruského postkonceptualismu navazující práce Pavla Peppersteina. Celkově lze říci, že záměr kurátorek je založený spíše na formálním vyznění děl a jejich výtvarné hodnotě, než na vztazích a blízkosti tvůrčích intencí jednotlivých tvůrčích osobností. Sekci nelze upřít jisté kvality, nicméně místo aby vyznívala jako živá a aktuální prezentace současné tvorby, má spíše charakter kvalitního výběru ze současné tvorby pro potřeby komerční galerie.

Do naprosto odlišného světa nás přivádí následující sekce slovenská, kurátorovaná Mirou Sikorovou-Putiškovou. Pod názvem Beyond the Art se skrývá výběr ze současné tvorby slovenských autorů, často však působících v zahraničním kontextu, zaměřených směrem sociální kritice a analýzám sociálních a komunikačních struktur. Místo obrazů a objektů zde nalezneme řadu videí, instalací a prezentací dávající jasný obraz o tomto proudu v současném slovenském umění. Z tohoto hlediska tato sekce uspokojivě naplnila své ambice. Druhou stranou mince je ovšem kvalita instalace, která ale možná vzhledem k charakteru prací nepřišla tak podstatná. Autoři jako Katarina Hládeková, Jana Kapelová, Matej Vakula či Jaroslav Varga zde prezentují řadu zajímavých prací, které se sice řadí k proudu, který je i v českém prostředí přítomný již řadu let, nicméně v kontextu tohoto bienále se stále jedná o jednu z nejzajímavějších prezentací. Jako příznačné dílo celé sekce lze vybrat například projekt Volný pracovný čas Jany Kapelové, trefně ve formě kurátorského výzkumu pojednávající pozoruhodný sociální jev doprovázející pracovní proces v současné společnosti.

Jako drobný doplněk těchto sekcí je pak na bienále přítomna i malá výstavka Hommage Miroslavu Tichému, prezentující osobitou tvorbu této bizarní postavy českého umění, která se v posledních letech stala hitem na světové umělecké scéně. Kurátor Roman Buxbaum ji vlastně pojal i jako propagaci jím organizovaného projektu, pracujícího s autorovou pozůstalostí.

Autor tohoto textu již v recenzi minulého pražského bienále zdůraznil jistou zbytečnost pokračování této akce v její dosavadní podobě, a i když se letošní expozice přes svůj ještě menší rozsah předvedla z hlediska kvality prezentace děl a možností nabízených výstavními prostory v lepším obraze, stále si myslí, že bez celkového přebudování celé struktury Prague Biennale nemá tento podnik další budoucnost. Pokud ono minulé bienále jako „neviditelné“ v podstatě pohřbil, to současné lze vzhledem k jeho (ne)významnosti nejen pro zahraničí, ale i pro českou uměleckou scénu, nazvat jeho poněkud elegantněji oděným pohrobkem.

Viktor Čech

Reklamy

Mysl-je-sval_web

PACEMAKER / TRIO A – YVONNE RAINER
PACEMAKER / ROZ-HOVORY O TANCI
Tančí : Zdenka Brungot Svíteková a Anna Sedlačková

MYSL JE SVAL

Vystavující :

Dominik Gajarský, Juliana Höschlová, Petr Krátký, Jan Pfeiffer, Jana Stanulová, Zuzana Žabková

kurátor :Viktor Čech

úterý 30/7/2013 16-22hodin

19:30 PACEMAKER/TRIO A – Yvonne Rainer

20:15 PACEMAKER/ROZ-HOVORY O TANCI

kurátoři a produkce projektu :
Viktor Čech a Christina Gigliotti

Jednodenní akce prezentuje specifický jev vztahu současného tance a současného vizuálního umění. I když tyto dvě umělecké prostředí žijí každé svým, od druhé oblasti značně odděleným životem, nalezneme v jejich moderní historii i současnosti celou řadu zajímavých vazeb a vzájemného ovlivňování. V českém prostředí možná nejsou natolik zjevné jako v současném světovém uměleckém dění, ale přesto se zde především v poslední době začaly také objevovat. Tento komponovaný program by měl prostřednictvím výstavní prezentace, taneční performance a přednášky naznačit onu síť vzájemných vztahů a současných tvůrčích dotyků.

Nejvýznamnější součásti této akce je provedení nejspíše nejzásadnějšího tanečního díla šedesátých let Tria A od americké choreografky a umělkyně Yvonne Rainer. V nastudování Zdenky Brungot Svítekové a Anny Sedlačkové budeme mít v Praze, v rámci jejich projektu Pacemaker, poprvé možnost shlédnout tuto práci, která zosobňuje přelomovou tvorbu okruhu newyorského Judson Dance Theater, jež proměnila podobu novodobého tanečního umění. Současně však tato tvorba vyjímečným způsobem propojila svět tance s tehdy nejprogresivnějším výtvarným prostředím, kde nechyběli autoři jako Robert Morris či Robert Rauschenberg.
Tento vztah se dnes stává mezi oběma obory znovu aktuálním, což dosvědčuje v různých polohách i současná vizuální tvorba vybraná pro výstavní prezentaci nazvanou Mysl je sval. Někteří z vystavujících autorů se svými pracemi přímo vědomě vztahují k dílu Yvonne Rainer. Jiní se v rámci své činnosti dostali do pozic, které se její tvorby zajímavým způsobem dotýkají. Na výstavě budou přítomna především videa a performance, tedy média, která mají s tancem společnou práci s pohybem a často také s lidskou tělesností. I díky tomu lze v této tvorbě vycítit alespoň nádech oněch mezioborových přesahů, tak charakteristických pro umění 60. let i pro dílo samotné Yvonne Rainer.
Druhá část projektu Pacemaker, představení Roz-hovory o tanci (autorky konceptu Anna Sedlačková a Anna Caunerová), doplňuje dnes již klasické a přesto v českém prostředí téměř neznámé Trio A v rámci aktuálních pozic současného tance, když překračuje tradiční hranice média směrem k interakci s diváky a k improvizaci.

Viktor Čech

/Projekt Pacemaker vznikl z podpory MK SR a Literarneho fondu/

/mediální podpora : TANEČNÍAKTUALITY.CZ, ARTMAP.CZ, jlbjlt.net/

 

 

 

Slepá skvrna

kurátor: Milan Mikuláštik

Galerie NTK

7.6.-13.7.2013

publikováno v časopise Ateliér

Naše přeurbanizovaná  krajina v posledních desetiletích prochází radikální změnou. Před několik lety tuto hmotnou a sociální podobu středoevropské krajiny označila Keiko Sei za „Konečnou krajinu“, jež již minula zenit svého rozvoje. Kulturní krajina, tak typická pro náš hustě osídlený středoevropský region získává své trhliny, jakési post-kulturní jizvy. Zásadním nástrojem, jímž naše kultura definuje naše životní prostředí je zajisté architektura a právě stavby jsou nejčastější obětí vzniku těchto „slepých skvrn“, míst rozkladu a mizení, materiální i sociální destrukce. Tyto nablýskanými stěnami nových administrativních budov zakryté zóny lze jistě chápat i do jisté míry jako romantické téma spojené s estetikou zmaru a rozkladu. Stejně tak ale také jako specifickou sociální zónu, reflektující problémy naší společnosti. Jedná se o ona ne-místa, jež jsou průchozím jevem utopického myšlení minulosti ústícího do dystopií současnosti. V tomto ohledu kurátor navazuje i na svoji starší výstavu Stíny minulých utopií. V novém projektu pro svoji domovskou galerii, zohlednil Milan Mikuláštík toto téma na rozsáhlém výběru prací. Vedle přímo pro prostor galerie realizované instalace Jaroslava Vargy, která pracuje s momentem přenosu charakteru takového místa do prostředí galerie, je zde další zajímavou prací instalace Jakuba Geltnera, kde se sám divák stává obětí přenosu do neexitující až nepříjemně kýčovité „utopie“. Vedle děl, které moment slepé skvrny parafrázují nepřímo z hlediska vlastností média (Tereza Severová), zde nalezneme i řadu těch které operují s negativním vymezením těchto míst prostřednictvím zdůrazněné absence něčeho (Martin Bražina) či oné atmosféry rozkladu (Olga Tiaška Štefanovič). U řady prací si můžeme vybavit, jak je pro taková místa imaginativní stimulace časté, již poněkud zprofanovanou Foucaultovu definici heterotopie. Kurátorská koncepce, kterou nám zde autor výstavy předložil, se zaobírá dnes nejen na uměleckém, ale i obecně společenském poli výrazným tématem. Stačí zmínit současný koníček spočívající v průzkumu a dokumentaci opuštěných chátrajících staveb. To co je popíráno a ignorováno v rámci běžné životní zkušenosti se jako forma vytknuté části reality stává tématem tvůrčí reflexe i exotického úniku. Je škoda, že aplikovaná forma výběru a prezentace děl se v případě kurátorské práce Milana Mikuláštíka v NTK stala poněkud mechanickou. Zajímavé a dobře podchycené téma ústí do svozu děl, která již často byla k vidění při jiných výstavních příležitostech. Vyslovená teze je doprovázena mechanicky představenou ilustrující selekcí, která je i díky architektonické specifičnosti prostor galerie pouhou obměnou stále stejné situace. Sled výstavních projektů v NTK se stává pouhou ozvěnou, odrážející se od stěn až příliš konkrétního a neměnného místa jejich realizace.

Viktor Čech

Videokemp-2013_small

Videokemp 2013 proběhne v sobotu 3. srpna od 13 do 22 hodin v Praze v parku Břevnovského kláštera u Galerie Entrance.

Videokemp je jednodenní výstavní akce zaměřená na prezentaci současného umění ve formě videa. Jeho princip je jednoduchý. Na určeném místě, většinou v parku, vzniká po dobu jednoho odpoledne a večera stanové městečko, v němž každý z umělců prezentuje svoji práci ve vlastním stanu.Toto specifické prostředí poskytuje letní alternativu klasické galerijní prezentaci a odlišnou možnost sdílení dané tvorby. Od roku 2005 se Videokemp koná již poosmé. Každý z uplynulých ročníků hostil práce cca 20-40 českých i zahraničních tvůrců. Předchozí ročníky proběhly ve spolupráci s galerijními institucemi (Galerie Altán Klamovka, Galerie Futura – Zámek Třebešice, GASK, Dům umění města Brna) či jako nezávislá akce (park Letná v Praze). Po roční pauze se Videokemp vrací, tentokrát do zahrad Břevnovského kláštera ve spolupráci s Galerií Entrance.

Kurátor, produkce: Viktor Čech a Jana Stanulová

Za podpory:
Galerie Entrance, Iniciativa pro současné umění I.D.A., Magistrát Hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Nadace pro současné umění Praha

Zvláštní poděkování Benediktinskému arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty za umožnění konání akce v areálu kláštera

http://videokemp.i-d-a.cz

kontakt : videokemp@i-d-a.cz

Patricie Fexová : Autoportréty

Galerie Kabinet T, Zlín, 9.7.-8.8.2013

patricie fexoá

Před obrazy Patricie Fexové vždy zažívám pocit distance. Ta ale není onou nudnou absencí emotivní vazby, jakou někdy pociťujeme před akademickou manýrou. Spíše je sdílenou pozicí samotné autorky, s níž ohledává možnosti malířského média v současné situaci. Patricie je pro mne bytostná malířka, což může po výše řečeném znít poněkud paradoxně. Nicméně je to právě její vědomé distancování se od živelného malířského projevu a až analytické ohledávání výrazových možností malby, co mě vede k tomuto závěru. Její obrazy jsou syntézou konceptuálního uchopení tradičních pozic malby s jejími osobními východisky. Proces sebevyjádření zde není uzavřen do úzkého pole formy malířského gesta, ale promítá se do samotného způsobu autorčina uchopení média malby. Její tvorba ovšem nezaobírá jen pole malby, nalezneme v ní řadu realizací přesahujících do jiných oblastí. Přes to právě v obrazech můžeme hledat jádro její tvorby.

Autoportrét je jedním z klasických žánrů malířské tvorby, který se často stal i proklamací tvůrčí pozice svého autora. Zobrazení sebe samotného pomocí svého umění bylo jasným konstatováním autorova sebevědomí jako tvůrčí osobnosti. Pohled do zrcadla byl naopak dlouhá staletí bez zásahu umělce jedinou možností, jak zahlédnout svou tvář. Nevyhnutelné zrcadlem způsobené stranové převrácení, však bylo překážkou i při sebezachycení samotného umělce. Tak jak nás vidí ostatní, vždy mohl definovat jen „ten druhý“. Příchod fotografie toto změnil. Sebeidentifikace se svým vlastním „reálným“ obrazem získala v širokém společenském měřítku nový rozměr.

Patricie Fexová ve svém cyklu Autoportréty reaguje právě na onu situaci naší sebeidentifikace v zrcadle a na zobrazení tohoto malířskou technikou. Vlastně celou aktuální situaci obrací naruby, když skupinu postav ze svého okolí zobrazuje v zrcadlově převrácené podobě. Tedy ne tak, jak se zpodobnění znají z fotografií i svých občanských průkazů, ale v  podobě, která byla dříve v malbě výsadou malířských autoportrétů. Každý z obrazů tím získává i intimní rozměr, přístupný ale jen zobrazenému, případně jeho blízkým. Pro ostatní diváky se zde ale odhalují i jiné momenty. Samotný okamžik kdy ve změti tahů štětce rozeznáváme lidskou tvář s jejími individuálními rysy, zde autorka dělá tématem. To co bylo v dějinách novodobé malby vždy skryto za aurou umělcovy exprese, zkoumá jako specifický jev. Její tahy jsou spíše než expresivním gestem kontrolovanými kaligrafickými znaky. Důkladné studium rysů zobrazených jí umožnilo pomocí tohoto systému vytvořit podobizny, které vyvolávají dojem realistického portrétu. Přitom však jsou, pokud dokážeme na chvíli zapomenout na náš přirozený reflex hledající tvář, i systémem o sobě samotným, jakousi reprezentací malířského procesu jako takového. Tento cyklus „autoportrétů“ doplňuje na výstavě objekt nazvaný „Nezrcadlo“. V něm autorka rovněž zohledňuje moment zrcadlení, jehož účastníkem se tentokrát může stát i samotný divák. Obrazovka ale na rozdíl od zrcadla strany nepřevrací a zobrazený se tak může vnímat v oné klasické reprezentativní podobě, jakou dříve zajišťovali malířské portréty a dnes fotografie. Oproti okolním obrazům tak tento objekt naznačuje možnost, která v již zmiňovaném tradičním rámci, s nímž je i současná zobrazivá malba stále nevyhnutelně spojena již ve svých základních paradigmatech, nebyla možná. V současné společnosti technických obrazů se jistě nejedná o nic ohromujícího, nicméně právě v konfrontaci s celým vystaveným souborem „Nezrcadlo“ svým opačně nastaveným zobrazovacím procesem dobře podtrhuje autorkou řešené téma.

Přehození stran lidské tváře, jejichž nepravidelnost je násobitelem možného počtu individuálních lidských podob, se stalo pro Patricii Fexovou východiskem nejen pro zamyšlení nad současnou pozicí malířského portrétu, ale i nad současným vnímáním podoby lidské individuality obecně. Jistě zde nenabízí univerzální recept na řešení otázky současného malířského portrétu, nicméně  poskytuje k diskuzi nad tímto i dnes velice důležitým problémem zásadní příspěvek.

Viktor Čech

Jan Pfeiffer: Oheň začíná stále znovu

29. 5. − 3. 7. 2013

Galerie Off/Format., Brno

publikováno v časopise Flash Art Cz/Sk

 

Tvorba Jana Pfeiffera je již delší dobu plná referencí k symbolickým systémům a metaforickému vidění našeho světa. Takovým vstupem do tohoto posunutého vnímání životních a kulturních situací jakožto světa forem a jejich symbolického chápání, byla i jeho výstava v brněnské Galerii Off/Format. Jako již několikrát předtím i zde propojil několik zdánlivě samostatných prvků do jednotné instalace, která však vytváří zajímavý celek nejen díky svému komplexnímu a výsostně výtvarnému architektonickému řešení, jež je pro autora rovněž velice typické. V realizaci spojující video, objekty i kresbu, hraje zásadní roli autorův zájem o zkušenost konkrétního místa, jež ho svými symbolickými referencemi inspirovalo nejen tematicky ale především formálně. Historický i kulturní kontext s daným tématem provázaný je autorovi zdrojem k vytvoření podobenství založeného na formálních blízkostech i protikladech. Na logos založená legenda a kulturní systém je pro něj jen paralelou autonomnímu působení samotných forem jako kulturního kódu. Od počátečního videa, na němž aktérka v blízkovýchodním prostředí pomocí znakové řeči těla – Eurythmie neustále opakuje ono „Oheň začíná stále znovu“, přes na stropě umístěnou abstrahovanou oktogonální „korunu“ vstupující do vztahu s divákem ve chvíli jeho postavení se přímo pod ní a následný oktogonální prostor, v němž jsou prezentovány čtyři scénicky pojaté krajinné výjevy, vede divákova cesta až k pozůstatkům performativního aktu autora, jenž pomocí zvukových vln způsobených smyčcem, vytvořil na kovových destičkách v sypaném materiálu abstraktní pravidelné vzory. Tyto čtyři různorodé složky instalace dohromady skutečně vytvářejí jakousi cestu, složenou z různých podob autorova chápání místa jako dané specifické situace i navrstvení kulturních významů. Místa, které je určováno dějinami i dějiny svým charakterem samo předurčující. Zdánlivě archaické chápání světa je mu zdrojem pro novou možnost aktuálního porozumění mu.

Viktor Čech