Andrea Miltnerová : Flashback

Andrea Miltnerová : Flashback

Režie a scéna : Jan Komárek, Hudba : Rainer Wiens

Divadlo Alfred ve dvoře, premiéra 28.5.2013

V současnosti v uměleckém světě obecně tak časté ohledávání kořenů a paradigmat západního modelu autonomní umělecké tvorby a tázání se po její roli v současné postkoloniální světové společnosti, je součástí širšího tázání se po naší civilizační identitě. Jedním z příznaků tohoto jevu je i zvýšený zájem o některé aspekty naší kulturní historie, což často nevede ani tak k „historismu“, jako k reinterpretaci naší vlastní identity ve změněném pohledu do zrcadla odrážejícího naše kořeny.

Svět současného tance je v českém prostředí v podstatě mladým jevem, až na jistou tradici avantgardy první republiky se jedná především o fenomén posledního čtvrtstoletí. Svět akademizovaného klasického baletu a aktuální tvorby v tomto ohledu stojí proti sobě ve značné distanci. Přesto i zde nalezneme tvůrčí osobnosti, které tuto hranici dokáží inovativním způsobem překročit a jejich práce přitom není jen křečovitou snahou o konvenční oživení obecně přijímaného a zažitého novými prvky. Jednou z nich je jistě Andrea Miltnerová. Její zkušenost z poučené historické interpretace barokního tanečního umění spojená s prací v současném tanci ji přitom už předem staví do osobité pozice. Její poslední představení „Flashback“, které následuje po úspěšné choreografické sérii Trilogie pohybu a především její části Tanec mechanické balerínky, už předem vzbuzovalo očekávání dalšího zajímavého zážitku.

Úvodní „nejistý“ vstup interpretky na scénu, hledající oporu v příčně natažených linkách provazců, je jakýmsi procesem uchycení se v daném prostoru. Ve chvíli kdy autorka nalezne onen „střed“ přichází následná, zdánlivě poeticky působící fáze, asociující v něčem nejklasičtější moment umírající labutě. V základním výrazovém rejstříku Andrey Miltnerové ovšem nenalezneme jako jádro výrazu onu „klasiku“ 19. století, ale jak již bylo zmíněno především ji předcházející a determinující barokní taneční řeč. Ať již se jedná o základní postoj, či gesta rukou a jejich opakování. „Balerína“ je zde zbavena kontextu romantického baletu a „svlečena“ ke svým barokním kořenům, vznešené pozice těla a symbolickému gestu „mluvící“ barokní práce rukou.  Její řeč jakoby ale byla nedořečená, marný pokus o sdělení, či sdílení prostřednictvím gest a řeči pohybů naznačuje tápání. Pohybová zaseknutí spojená s trhavým opakováním a „převíjením“ pohybu postupně dekonstruují očekávaný řád. Svou roli zde hraje i kostým. Sukně a spodnička se stávají součástí této hry a pohráváním si s nimi autorka rovněž postupně rozpouští onu jistotu nalezené klasické pozice.

Tato hra s historickou formou však záhy přechází do řezavě expresivního sledu póz spojených s oním „flashbackem“ – krátkými momenty nasvícení interpretky v různých neortodoxních pozicích na pozadí z devatenáctého století pocházejících, pozitivisticky suchých a neskrývajících, anatomických xylografií či snímků anatomie pohybu Ettiena Louise Mareye. Tyto „mžiky“ – krátké sugestivní vjemy, nám svým krátkým trváním poskytují jen trhavě impresivní vjem. Tanečnice jakoby přeorientovala rovinu na níž se pohybuje. Místo dosavadní horizontální scény členěné pouze příčně nataženými linkami provázků se jejím polem stává kolmá stěna – neumělé ale součastně artistní pozice realizuje jakoby „nalepená“ na ni.

Základ v systému barokního tance je svým způsobem pro Andreu Miltnerovou jakými prostředkem očištění – pevným základem, z něhož může rozvíjet své dynamické výboje pohybu či pozic. Onen tělesný afekt, jakoby neuroticky trhavé a opakující s pohyby, které vynikly především u její Mechanické balerínky, stojí v tomto ohledu ve zřejmém protikladu k rovnováze a jasnosti barokní taneční pózy. Současná hra světa už neumožňuje hrát aktérovi jeho roli jakožto komplexní kus. Roztříštěná postmoderní identita, kde „Já“ může znamenat plno věcí, jako by se vždy z dané role musela otřepat, než se pokusí najít jistotu v další.

Tělo tanečnice je tu psychologizujícím nástrojem vyjádření – pohybující se mezi jasnou a konvencionalizovanou řečí v karteziánském prostoru rozprostřeného a symbolickým řádem svázaného systému a rozkladem tohoto prostoru, vrcholícího až v „nalepení“ těla na dvourozměrnou rovinu zdi a na něj promítaného obrazu. Z plynulého přechodu mezi pozicemi se stává pouhý moderní vizuálně agresivní „oka-mžik“, nabízející vypjatý tělesný dojem jako expresivní gesto, které má divák možnost vnímat jen jako jednorázový vjem.

Prostor řádu a vědomí si své pozice v jeho středu, a fragmenty roztříštěného prostoru, v němž tělo hledá svou osobní jistou v ostrovech, oněch lancích, zbylého řádu ve světě relativistické deformace. Moment přesunu od barokního tance k tomu současnému, se v choreografické tvorbě Andrey Miltnerové objevuje jako základní model její práce. Ve spolupráci s vizuální prací Jana Komárka a živou hudbou Rainera Wiense vytvořila představení zohledňující aktuální labilitu sociální pozice těla, zachovávající ony částečky ideálu klasické krásy v kontrastu s její současnou virtuální neuchopitelností. Její práce založená na kontrapunktu historických základů, v nichž koření paradigma uměleckého tance jako takového a současné výrazové praxe, kde získává navrch individuální vyjádření autorky, představuje na české taneční scéně vyjímečné zjevení, odhalující mnohé z toho co a proč určuje současné možnosti tanečního umění.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.