Lukáš Machalický : Raut

Lukáš Machalický : Raut

Galerie Die Aktualität des Schönen, Liberec, 13.3. – 6.4.2013

publikováno v časopise Ateliér

Někdy může být psaní recenzí výstav a tiskových zpráv pro teoretika umění již neúnosně banální rutinou, kde naučený pojmový aparát a automaticky používané obraty samy svému autorovi říkají, že již postupuje jako instalatér postupně aplikující stejný pracovní postup na řadu za sebou opravovaných kohoutků. Daná forma ovládá směřování obsahu, který se stává skutečným, byť poněkud málo použitelným řemeslem. Na této paralele svůj doprovodný text k výstavě Lukáše Machalického také postavil Vít Havránek, jenž se pokusil (a to jistě ne jako první) tomuto bahnitému proudu vyhnout a přiblížit divákovi autorův tvůrčí záměr spíše na základě literární paralely v podobě eseje. Staví se tak do jisté míry vedle umělce jako nezávislý tvůrce. Instalace Lukáše Machalického v liberecké DADS nám svou precizně esteticky artikulovanou výtvarnou řečí na první pohled může asociovat podobně rutinní přístup ve výtvarné oblasti, ale pokud jako diváci přistoupíme na autorovu hru, může nám tento dialog “estetizované” konstelace artefaktů a náznaku mimetické scénografie zavést k jinému úhlu pohledu. V tvorbě Lukáše Machalického nalezneme již delší dobu vedle pro něj příznačné hry s architekturou forem a materiálů také politické odkazy, většinou založené na práci s politickou symbolikou jakoby přenesenou do estetickým řádem uzavřené laboratoře výtvarných forem. Instalace má několik rovin. První je svět všedních předmětů, vycházejících z principu ready made, jakými jsou vodováhy, bělostné ubrusy, štosy kancelářského papíru a šedé spisové desky, vzor mramor. Vše září novotou čerstvě nakoupeného a prvně použitého zboží. Druhou rovinnou je jejich použití v sestavách, pohrávajících si s fyzikálními zákony. Nakloněné roviny stolků, ubrusy které splýváním svých záhybů ještě zdůrazňují jejich sklon a na nich nelogicky se držící stohy papírů. Krkolomně a strmě se na nerovném terénu, tvořeném spisovými deskami, o sebe opírají nástroje na měření roviny. Předměty asociující spíše určitou konvenčnost a řád, vlastně nástroje pro hmotné i byrokratické konstruování a organizování naší reality, jsou zde postaveny do velice labilních a fyzikálně jakoby nereálných situací. Prostředky k realizaci řádu jsou prezentovány v situaci k abnormalitě odkloněné reality.  Tuto iracionalitu fyzična ještě více akcentuje jakoby levitující rozložený arch papíru, přes jehož tenkou gramáž prosvítá líc potištěný oním šedým mramorovým vzorem. Může nám připomenout mapu, byť mapu abstraktní, která svými pseudo-přírodními tvary reprezentuje mapu jako obecný pojem. Stejný vzor, vycházejí z konvence grafické úpravy těch nejběžnějších kancelářských desek, nalezneme na výstavě ještě ve dvou proměnách. Na monitoru běžící video jej ukazuje v animované podobě roztahujícího se a smršťujícího vzoru, tedy stejně vyabstrahovaná symbolika vizuálních informací. Obsese touto šedou, vyprázdněnou formou, která může připomenout stejně tak banalitu systému jako vyprázdněnost ideologických pozic v současné politice, vrcholí v na stěně umístěné vlajce, znovu pokryté stejným vzorem. Vlajka jako s politickou a ideologickou významovostí spojený artefakt se v současném umění vyskytuje poměrně často a už její přítomnost může v návštěvníkovi výstavy vzbudit dojem, že se zde jedná o něco “politického” (stačí zmínit  české příklady v tvorbě Matěje Smetany, Jana Kadlece, Gumy Guar nebo Jana Nálevky). To co mu ale Lukáš Machalický nabízí je právě jen toto šedé neprostupné, nic neříkající vizuální pole, spojené spíše s jistým estetickým řádem pojícím dohromady systém výstavy. Tím se také dostáváme k třetí rovině instalace, jíž je celková scéna, k níž odkazuje i název výstavy – Raut. Co vlastně vidíme? Jakousi bizarní scénu, až nečekaně naplněnou jistou nereálností filmové scény noční můry byrokrata, kde svět zákulisních intrik spojených často se společenskými akcemi typu rautů, nabízí prostor pro čachrování a účelové odklánění “systému” a řádu, který se navenek prezentuje jako základ společnosti? Jde ve svých odkazech skutečně Lukáš Machalický až za takovou doslovností? Řekl bych, že jeho pozice je poněkud komplikovanější. Jeho zájem o čistě uměleckou a výtvarnou problematiku je dle všeho pro něj dostatečně nosný bez nutnosti přílišných explicitních odkazů. Jeho realizaci lze spíše brát jako autonomní paralelu vůči výše naznačenému, kde samotné estetické reference (mramorový vzor, forma vlajky, forma mapy, fyzikální labilita jakožto estetický moment) jsou součástí samostatné řeči, která se zabývá političnem výtvarného o sobě samotným. Tato nezávislost tvůrčího díla na přímém výkladu nás zase vrací do onoho kruhu paralel, s nímž jsme začali. Kritik jen může splnit svou rutinu a utáhnout těsnění kohoutku jen do té míry aby ho nestrhnul. Umělcovy intence, skutečnost realizovaného díla, paralela teoretika i kritikova reakce jsou jen dalším mechanickým aktem v nekonečném počtu tahů hry zvané umění.

 

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.