Archív

Monthly Archives: Duben 2013

Radim Labuda : Bezruký byznysmen

úterý 7.5.2013 od 19:30 hodin, performance potrvá 25 minut

Galerie I.D.A.

Host : Michal Vavrečka (čtení)

[Businessman (n.) – 1826, from business + man (n.), Man of business is recorded from 1660s]

Svět velkého byznysu kde hodnoty, s nimiž se pracuje, představují spíše abstraktní kvalitu. Prostředí, v němž osobnost prožívá moderní analogii divoké a nejisté existencionální situaci, jakou zažívali naši pravěcí předkové. Neustálý proud informací, kormidlování v jejich proudu jako kapitán na rozbouřeném moři. Tento divoký a ve své podstatě na intuici a průbojnosti založený svět je paradoxně spojen s ideou racionálně řízené produktivity, vycházející z myšlenek taylorismu. Chladný racionální řád a existencionálním nábojem naplněný chaos jsou tedy dvě hodnoty, mezi jejichž extrémy je napnuto vratké lano života byznysmena.

V anglickém jádru tohoto výrazu doslovně odvozeného od slova busy, to původně znamenalo nejen moderní „být zaneprázdněný“, ale kdysi také v negativním chápání být roztržitý, přelétavý. V sedmnáctém století dokonce nalezneme tento výraz jako eufemizmus proto být „sexuálně aktivní“. I když se nám dnes při vyslovení slova byznysmen vizuálně asi nejdříve vyjeví onen reprezentant dnešní kapitalistické společnosti, odhodlaně jdoucí ve svém padnoucím powersuitu, v ruce s kufříkem, vstříc dalšímu obchodnímu dobrodružství, podobně, jako se před půltisíciletím vydávali na své odvážné cesty kapitáni obchodních lodí. Současně nám může asociovat i onu labilní situaci, kde tento obraz moci naší moderní civilizace je i ztělesněním jejích největších slabin. Ona formální slupka, jenž si vybavíme v podobě vizuální reprezentace tohoto slova, tento vizuální znak, je pro nás obrazem moci, ale také nádobou, která je naplněná jistým tajemstvím. Co se děje pod slupkou této těžce profesionalizované životní role? Nakolik je ona zdánlivě suverénní pozice přeplněna vnitřními paradoxy, jak byly výše naznačeny? Nebo je naopak jen prázdnou schránkou, pouhým zmrzačeným znakem, signifikantem bez signifikátu, jehož vnější forma je to jediné co mu zbývá a vnitřní prázdnota je zde negativní ontologickou hodnotou?

Radim Labuda (1976) je zvláštní osobností české i slovenské umělecké scény. Držitel domácího nejprestižnějšího ocenění v oblasti současného umění – Ceny Jindřicha Chalupeckého (2008) i finalista slovenské Ceny Oskára Čepana (2005), je na druhou stranu osobností v lecčems neuchopitelnou, držící se svých individualistických stanovisek a vždy plně nehrající se sborem elitní umělecké scény, kam se většinou laureáti těchto cen následně řadí. Středoevropské chápání aktuálních trendů současného umění pro něj je v jistých ohledech moc úzké. To můžeme sledovat především v jeho tvorbě po návratu z pobytu v kalifornském San Francisco Institute of Art (2004-2005) v jeho volnější práci s konceptuálním rámcem, zájmem o specifické vlastnosti a možnosti média videa a také pro něj typickým akcentem na problematiku tělesnosti. Vedle těchto momentů je výrazná i jeho práce v oblasti zvukového umění. Experimentální duch jeho prací a jeho v lecčems ve zdejších podmínkách nezvyklá otevřenost a bezprostřednost jeho pracovních postupů (nepleťme si s ve zdejších končinách tak častou programovou provokací), nám může připomenout i svobodného tvůrčího ducha šedesátých let. Jeho tvorba se často ubírá nečekaným směrem. Tak tomu je i v jeho nových pracích, které začal prezentovat od počátku tohoto roku. Radim Labuda studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a na Akademii výtvarných umění v Praze.

Viktor Čech

http://radimradim.org

Aleš Čermák: Hodina kdy jsme o sobě navzájem nic nevěděli

Galerie SPZ, 11.4.2013, 19-20 hodin

výstava trvá do 17.5.2013

Aleš Čermák je tvůrce, který svými aktivitami překračuje hranice mezi výtvarným uměním, literaturou i intelektuální činností jako takovou. Jeho pobyt na tomto propojeném kreativním poli na sebe již vzal podobu výstav, performancí, knižních publikací i divadelních inscenací. Je zakladatelem nakladatelství Ausdruck Books.

Jeho přístup v sobě často zahrnuje na akcentování vztahových struktur založené inscenace situací. Text a intelektuální tradice se pro něj pak stávají především základem pro budování nových kontextů a prezentačních forem. Vychází přitom jak z tradice moderního a post-moderního dramatu či experimentální poezie, tak z práce s nalezeným materiálem, tedy tím co bývá řazeno do tendencí shrnovaných pod tzv. “archivní obrat”.

Alešova činnost v sobě pro mnohé diváky může nést jistý paradox. Jeho autorské publikace sice můžou vypadat jako kulturně-historický výzkum, jeho ediční práce prostě jako práce nakladatele, jeho inscenované situace můžeme dle vnějších znaků řadit spíše do sféry experimentálního divadla, zatímco jeho skutečnou divadelní inscenaci lze pokládat  za dramatizovaný politicko-kritický dialog. Přesto však je zřejmé že se jedná i o něco jiného.

V Alešově práci se prostě velice často setkáváme s jakýmsi odkláněním formy. Výsledná realizace vždy není jen tím čím se zdá být. Nelze se přitom samozřejmě vyhnout ani jeho výchozí pozici, tedy konstatování toho že Aleš je Umělec, v konceptuální tradici chápání tohoto modelu činnosti. Neustálé vyhýbání se místům, kde by jeho tvůrčí pozice ustrnula na konvenčním modelu “umělecké činnosti”, je nepřehlédnutelným znakem jeho aktivit. Současně však vždy každá další alternativa média či formy, v nichž prezentuje svoji práci, se stává spíše jen nádobou, u které můžeme cítit, že právě moment dotyku autorova záměru na danou novou formu je tím místem, kde můžeme hledat to co dělá jeho tvorbu tak osobitou.

Jedním z podstatných momentů Alešovy tvorby je jeho zájem o analýzu a konstrukci narativní struktury, která je následně vložena do kontextu, pohybujícího se na hranici mezi civilní realitou a galerijním institucionálním rámcem. Podobně vlastně do světa vstupují i jeho knihy. které jsou současně “jen” knihami, tedy civilním objektem, ale stále na nich ulpívá auratická příchuť uměleckého artefaktu. V případě zmíněných “situací” často nalezneme i nutnost autorovy reference k zdrojovému materiálu (většinou tedy textu), který je jako forma zpětně začleněn do inscenované “reality” dané práce. Kruh mezi interpretovaným zdrojem, kolem něj budovanou situací a okolní realitou se  uzavírá a trvá právě jen v okamžiku existence díla v daném místě a čase.

Viktor Čech