Pavel Příkaský : Fotograf

Pavel Příkaský : Fotograf

výstava  v I.D.A.

6.3.-31.3.2013

Pavel Příkaský je malíř. Při pohledu na jeho obrazy si nelze nevšimnout s jakou citlivostí a elegancí se dokáže svým malířským rukopisem vyjádřit. Z jistého úhlu pohledu by mohl tento „estetismus“ a chápání obrazu jakožto slast z výtvarna nabízejícího artefaktu někomu připadat až jako buržoazně-modernistický přežitek. Stejně tak však musíme ocenit zdrženlivost, s jakou s výrazovými prostředky dnes tolik tradicí zatížené malby a zvláště pak „krásné malby” ve své tvorbě Pavel operuje. Nejen že se tím vyhýbá nástrahám, na nichž už v kontextu současného umění uvázla celá řada malířských talentů, ale díky tomu také dokáže rozehrát pozoruhodné partie, založené na spojení autenticity výtvarného projevu a vzájemného dialogu jednotlivých maleb v rámci větších cyklů.

Za jistou novodobou analogii tradičního obrazového prostoru malovaného obrazu můžeme pokládat kompozici filmové či fotografické scény. Aranžmá, které si Nicolas Poussin budoval pomocí modelů z oblečených voskových figurek, buduje současný režisér či ateliérový fotograf za pomoci komponované mizascény, divákovi zprostředkované často pomocí více záběrů, střihu, či sekvencí snímků. Tuto proti klasické jednotě času a prostoru fragmentalizovanou narativní strukturu se již v průběhu moderního umění snažila rozpracovat i zpětně v médiu malby řada tvůrců a uměleckých proudů. Pavlovy obrazy i jejich prezentovaná sestava v tomto ohledu zaujímají pozici někde mezi již zmíněnou „tradicionalistickou“ autonomií prožitku z jednotlivých děl a budováním sítě fragmentálních odkazů k širšímu vizuálnímu celku, jenž se divákovi skládá v jeho vlastním imaginativním prostoru percepční paměti.

Ve své obrazové instalaci pro I.D.A. nazvané „Fotograf” navazuje na svůj starší cyklus obrazů, který byl jeho diplomní prací, nazvanou „Detektivka“. V obou případech skutečně staví autor diváka do role jakéhosi detektiva přítomného na „místě činu”, jenž pro sebe dedukuje z náznaků jednotlivých výjevů celkovou „scénu“. Jednotlivé obrazy jakoby připomínaly přeexponované záběry. Lehká a křehká vrstva malby zjevuje jednotlivé fragmenty, které mohou být indiciemi v autorem naznačené „zápletce”. Stejně podstatné jako to, co obrazy zobrazují, je ale i to, co je na nich popřeno nebo vynecháno. Každé z pláten je pro nás stejně tak cestou za rekonstrukcí události či situace, jež se možná udála, jako nedokonale zachovanou stopou, která sama o sobě nese své tajemství.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.