Archív

Monthly Archives: Březen 2013

Pavel Příkaský : Fotograf

výstava  v I.D.A.

6.3.-31.3.2013

Pavel Příkaský je malíř. Při pohledu na jeho obrazy si nelze nevšimnout s jakou citlivostí a elegancí se dokáže svým malířským rukopisem vyjádřit. Z jistého úhlu pohledu by mohl tento „estetismus“ a chápání obrazu jakožto slast z výtvarna nabízejícího artefaktu někomu připadat až jako buržoazně-modernistický přežitek. Stejně tak však musíme ocenit zdrženlivost, s jakou s výrazovými prostředky dnes tolik tradicí zatížené malby a zvláště pak „krásné malby” ve své tvorbě Pavel operuje. Nejen že se tím vyhýbá nástrahám, na nichž už v kontextu současného umění uvázla celá řada malířských talentů, ale díky tomu také dokáže rozehrát pozoruhodné partie, založené na spojení autenticity výtvarného projevu a vzájemného dialogu jednotlivých maleb v rámci větších cyklů.

Za jistou novodobou analogii tradičního obrazového prostoru malovaného obrazu můžeme pokládat kompozici filmové či fotografické scény. Aranžmá, které si Nicolas Poussin budoval pomocí modelů z oblečených voskových figurek, buduje současný režisér či ateliérový fotograf za pomoci komponované mizascény, divákovi zprostředkované často pomocí více záběrů, střihu, či sekvencí snímků. Tuto proti klasické jednotě času a prostoru fragmentalizovanou narativní strukturu se již v průběhu moderního umění snažila rozpracovat i zpětně v médiu malby řada tvůrců a uměleckých proudů. Pavlovy obrazy i jejich prezentovaná sestava v tomto ohledu zaujímají pozici někde mezi již zmíněnou „tradicionalistickou“ autonomií prožitku z jednotlivých děl a budováním sítě fragmentálních odkazů k širšímu vizuálnímu celku, jenž se divákovi skládá v jeho vlastním imaginativním prostoru percepční paměti.

Ve své obrazové instalaci pro I.D.A. nazvané „Fotograf” navazuje na svůj starší cyklus obrazů, který byl jeho diplomní prací, nazvanou „Detektivka“. V obou případech skutečně staví autor diváka do role jakéhosi detektiva přítomného na „místě činu”, jenž pro sebe dedukuje z náznaků jednotlivých výjevů celkovou „scénu“. Jednotlivé obrazy jakoby připomínaly přeexponované záběry. Lehká a křehká vrstva malby zjevuje jednotlivé fragmenty, které mohou být indiciemi v autorem naznačené „zápletce”. Stejně podstatné jako to, co obrazy zobrazují, je ale i to, co je na nich popřeno nebo vynecháno. Každé z pláten je pro nás stejně tak cestou za rekonstrukcí události či situace, jež se možná udála, jako nedokonale zachovanou stopou, která sama o sobě nese své tajemství.

Viktor Čech

Reklamy

Reality : Podle

Galerie Václava Špály

4.1.2012 – 1.3.2013

publikováno v časopise Ateliér

Vymezování se vůči modernistické minulosti prostřednictvím navázání a opakování jejich forem a stylových kódů se v posledním desetiletí stalo zásadní součástí světového uměleckého dění. Vedle častého využívání obecnějšího historického stylového aparátu a zapojování originálních děl do nového uměleckého či kurátorského kontextu, se objevily i strategie, které operují se znovuvytvořením děl v rámcové i naprosto konkrétní podobě imitující modernistické originály.

Projekt umělecké skupiny Reality nazvaný Podle a realizovaný v pražské galerii Václava Špály příslušnost k této tendenci naznačuje již svým názvem. Skupina Reality působí na české umělecké scéně již deset let. Řadí se ale mezi ta umělecká seskupení, která jsou tvořena především samostatně působícími umělci a jež se projevují spíše v omezeném počtu jejich kolektivních realizací. Členové skupiny Jiří David, Jan Kadlec a Milan Salák mají každý své vyhraněné osobní pozice. Na jednotlivých pracích skupiny Reality můžeme ale jen hádat konkrétní přínos každého z členů. Její projekty jsou již od počáteční realizace zapálené repliky kubistického pavilonu “For sale” (2003) na Václavském náměstí příznačné svým důsledným důrazem na precizní, scénografické pojetí, které připomíná především filmové scény. Jednotlivé hmotnými prostředky navozené situace jakoby diváka stavěli do pozice účastníka filmového natáčení. Nachází se v posunuté “realitě”,  kde se vztahuje vůči “reálnému” s vědomím jeho imaginárnosti. Na podobné koncepci byla založená i jejich další realizace Hrdinům konceptualismu (2007), kdy prezentovali v rámci pražského bienále Porsche s pneumatikou proraženou obyčejnou tužkou. Zde už “koncept”  díla zdůvodňuje jeho pojetí jako ready-made. Tato poněkud humorná stránka práce skupiny Reality může vzbuzovat dojem Stuckistické blamáže, jedná se však spíše o kritický osten namířený zevnitř současné umělecké scény, vůči určitým jejím “zaakademizovaným tendencím”. Nakolik úspěšným ostnem je ale otázkou dalšího tázání. Jako jistá vyjímka vystupuje v oeuvre skupiny Reality její kurátorský projekt pro pražskou galerii Futura, nazvaný Chaplin Resident Fighter (2006), který rovněž poukazuje k jistým problematickým otázkám současného umění, konkrétně pozici současného umělce jako aktivisty. Výstava pojatá na hranici mezi rastrem pro vystavující umělce a prostoru pro diskuzi nad daným tématem, postrádala většinu formálních znaků typických pro produkty skupiny Reality a asi nejvíce se přiblížila v těchto končinách častější formě dialogické platformy pro institucionalní kritiku umělecké scény sebou samou. Naopak “výtvarnější” a zase oné scénografičnosti blízká realizace Zkurvenejch 15 minut (2011), vzniklá ze starobylého pohřebního Mercedesu, vestavěného do prostory výpravného barokního sálu, ukázala na druhou stranu tváře skupiny.

Výstava v galerii Václava Špály může v mnoha ohledech působit jako další efektní a humorné “touché” , které se skupina snaží zasadit oné vážné postkonceptuální lehkosti, stále přítomné na české umělecké scéně. Výstava se sestává z kolekce na stejném formátu a prostřednictvím laciných materiálů namalovaných a zarámovaných (palubky) obrazů, namalovaných členy skupiny dle děl a za pomoci co nejlépe imitované malířské techniky Václava Špály. Osobnost tohoto populárního malíře prvorepublikového období se pro mnohé stala ztělesněním oné měšťanské zkrotlé moderny, spojené s produkcí barevně a kompozičně kultivovaných pláten, určených do prostředí “moderní” měšťanské vily či bytu. Ona avantgardou opuštěná víra v možnost soužití moderního umění a buržoazní společnosti, kterou v českém prostředí výrazně reprezentovala i ve velkém množství produkovaná plátna Václava Špály a jeho napodobitelů, byla v reálu často reprezentovaná právě souladem, s jakým tato díla souzněla s dobovým architektonickým prostředím, rámujícím život středních a vyšších vrstev společnosti. Právě toto architektonické prostředí se stalo pro skupinu Reality vděčným doplňkem výše zmíněného “malířského konceptu”. Především v přízemní části galerii autoři uplatnili několik prvků, které rozvíjejí z motivu zasklených vstupních dveří, známých ze snímku špálova ateliéru, motiv prvorepublikového měšťanského interiéru, navozený dřevěnými obklady a tapetáží. Tato imaginární “vila” končí v zadní místnosti galerie objektem jakési zasklené zimní zahrady, s do ní vloženým improvizovaným ocelovým objektem. Návštěvník má dojem jakoby se od “iluzivních” vstupních dveří postupně dostával do imaginárnějšího a spíše intuitivně naznačujícího prostředí. Díky této koncepci autoři docílili náznaku konkrétního prostředí stojícího na pomezí mezi obytným interiérem a modernistickou galerií, který postrádá onu distancovanou efektivitu white cube a díky tomu staví návštěvníka spíše do role diváka instalace, nalézajícího se uprostřed “scény”. Samotné obrazy unifikovaných formátů (což často vedlo ke zvětšení rukopisu malby a tím pádem i důrazu na něj), působí ve výsledku jako podobná simulační iluze jako je rámcující kulisy. Dochází zde k jistému rozštěpení autorského záměru. Samotný pro autory jistě velice zásadní moment procesu zvládnutí cizího autorského malířského stylu, tedy apropriativní gesto, s nímž se malíři utkávali od nepaměti a jež se vyskytlo i v novodobém konceptuálním diskurzu (v českém prostředí zde zmínit pro příklad například zvětšené “picassovké” repliky Pavla Ryšky), se v rámci onoho scénického pojetí, kde jsou obrazy stejně tak kulisami, jako jsou doprovodné kulisy výtvarným počinem, poněkud rozpouští. Nahrazuje ho něco, co je blízké enviromentální instalaci, jak ji v zahraničním prostředí můžeme znát například u tvorby Mika Nelsona či Elmgreena a Dragseta. Možná by tu šlo s koncepcí výstavy i poněkud kriticky polemizovat ohledně jejího jasného artikulování vůči divákovi. to lze oproti realizacím zmíněných zahraničních autorů pokládat za asi nejslabší místo projektu. Vůbec ona otázka “scénografičnosti” spjatá s většinou prací skupiny Reality nabízí mnoho otázek. Kdy se skutečně jedná o onu přesně cílenou realitu “na druhou” ( k čemuž ostatně referuje i název skupiny) a kdy jde spíše o snahu vytvořit v rámci tvůrčího záměru ne zcela jasně uchopené “kulisy”, či naopak dochází ke zřejmému “odvázání se” tvůrců vůči hravému, až sochařskému projevu. Rozhodně však můžeme výstavu skupiny Reality Podle v galerii Václava Špály pokládat za velice výrazný a alespoň v rámci české galerijní scény průrazný počin, který lze ve zdejším prostředí v jistých ohledech srovnat jen s poněkud jinam směřujícími realizacemi Dominika Langa. Je však stále otázkou na kolik je tento u nás tak řídký proud výpravných a “profesionálně” pojatých enviromentálních instalací skutečně inovativním přínosem české situaci, rozhodně však je velice divácky vděčným. Skupina Reality tuto polohu rozhodně v případě této výstavy nepoložila na první místo, nicméně jakoby se podstata velké části prací této skupiny umělců, spočívající v balancování mezi “realitou” a jejím scénickým dekonstruováním, chtě nechtě v procesu jejich práce vydrala na povrch a vedle ní “postmoderně” položená otázka o autentičnosti malby a jejím kulturním kontextu zůstala spíše napovězena.

 

Viktor Čech