Petr Krátký: Žena s vlkem

výstava v galerii Jelení

27.10. – 22.11.2012


Videoperformance je zvláštní žánr. Umělci-performerovi poskytuje určitý azyl před přímým kontaktem s publikem, což je pro školením výtvarného umělce jistě příjemné. Při realizaci svého díla tak získává něco, co na jednu stranu připomíná od publika oddělené divadelní jeviště, na stranu druhou pak i virtuální scénu klasických obrazů. Vykonaný performační akt je obrazovou reprezentací, ne nepodobnou inscenovaným dějům historické malby 19. století. Ovšem i díky distanci diváka od intenzivně prožívaného okamžiku živých performancí, se umělec ještě více dostává do pozice, která ve svých technických výrazových nuancích nikdy nebyla součástí jeho vzdělání. Stává se hercem na své vlastní scéně. Absence potřebné herecké či taneční dovednosti a hlavně naprosto odlišné tvůrčí paradigma mu ale dává na výběr jen určité, pro daného tvůrce specifické výrazové možnosti.

V případě Petra Krátkého jsem za výrazný a nejpřínosnější tvůrčí nástroj vždy pokládal jeho schopnost vstoupit do performačního procesu, ať již sebou nesl tento akt cokoliv, s chladným a málo říkajícím výrazem. Nejedná se přitom o herecký čin v aktivním slova smyslu, ale ani o stav apatie. Tvůrce se spíše snaží o soustředění na samotnou činnost, kterou si uložil. Dobrý psycholog jistě snadno pozná z jeho tváře mnoho uniknuvších emocí. Možná bychom tento stav mohli zlomyslně srovnat s antihereckými výkony některých akčních filmových hvězd, jako je Arnold Schwazenegger či Kevin Sorbo. V Petrových pracích, kde tento zvláštní stav akce můžeme sledovat, se naše pozornost o to snadněji přesouvá k samotnému činu. Ať již se jedná o klepání koleny v Rotterdamském muzeu Boymans van Beuningen (No Title), o obsesivní kývání tělem ve videu The Autistic Boys, nebo o podříznutí vzrostlého stromu za účelem vysvobození připoutaného jízdního kola ve Final Cut (vše 2010). Tento  umělcův „nevýraz“ však současně silně akcentuje vyznění těchto činností. Maska, byť jakkoliv průhledná, kterou se před námi kryje, je ne nepodobná těm v antických tragédiích. Je stále typologicky stejná, je to ztělesnění role tvůrce, jenž nepopírá sebe, ale nechce být ani zatížen jinde, než kam směřuje jeho tvůrčí proces. Zbývající moment průhlednosti této masky však divákovi potvrzuje dostatečné ujištění autenticity a individuálnosti aktu. Díky tomu zůstává neporušena rovnováha mezi v českém prostředí morálně vyžadovanou opravdovostí akce a zacílenou dramaturgií uměleckého záměru.

Ve svém výstavním projektu pro galerii Jelení však Petr Krátký zvolil poněkud jinou cestu. Již v jeho předchozích novějších pracích šlo sledovat posun jeho zájmu směrem k analytické práci se samotným médiem videa a jeho vztahu ke zdánlivě reálným situacím. Typickým příkladem je jeho diplomní práce na VŠUP (2012), kde využil možností média videa k vytvoření v materiálním smyslu neexistujícího výstavního projektu. Na současné výstavě podrobuje jisté analýze celou svoji dosavadní tvůrčí činnost a v kombinaci syntézy jím doposavad využitých vyjadřovacích prostředků a poodhalení soukromých východisek, odkazujících až do doby jeho dětství, vytváří doposud nejkomplexnější náhled na svoji tvorbu.

Nelze nezmínit i další výraznou polohu Petrovi starší činnosti, jíž jsou jeho díla pracující s objektem klasického obrazu, jeho konstrukčními prvky i vlastnostmi obrazové plochy (například Levitující obraz, 2009). Objekt obrazu mu vždy sloužil především jako technická a kontextuální opora pro konceptuální gesto. V některých pracích jako je Jiřina Štípková teta z Plzence (2010), pak došlo i k propojení s momentem výše zmiňované videoperformance. Výsledná podoba současné výstavy v sobě také obsahuje do určité míry analogickou syntézu.

Prakticky ve veškeré Petrově tvorbě je přítomná složka jisté formy suchého humoru, který by šel nejlépe ve vazbě k obsahu každé dané práce označit za „gag“. Funguje tu tak jako určitá sebeironie tvůrce, ale i jako komunikační struktura distancující diváka od příliš doslovného vnímání díla. Samotná tvůrčí myšlenka však vždy má i svoji vážnou, k danému aktu se vázající logiku. Podobně můžeme chápat i tuto výstavu. Lze ji brát jako autorovo sebeironické odhalení „kořenů“ a metod vlastní tvorby, ale i jako vážné zamyšlení se nad rolí performera, videoumělce a autora instalací, nad všemi materiálními, technickými i společenskými, pojmem Rosalind Krauss řečeno, podporami jeho tvůrčího konání.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.