Fenomenologie lístkárny

Fenomenologie lístkárny

text pro katalog Intruder, AVU Praha, 2012, s. 8-13

V roce 1924 vyšlo v časopise Stavba společné prohlášení skupiny architektů – reprezentantů budoucí vlny architektonického funkcionalismu. V něm mimo jiné zdůraznili, že systém vytváření moderní architektury „jest analogický výrobnímu systému moderního stroje“. Jinými slovy řečeno, architektonickou formu by měla určovat zásadně funkce stavby a veškeré s ní svázané provozní okolnosti. Když o tři roky později architekti Adolf Benš a Josef Kříž projektovali nový monumentální palác pražských Elektrických podniků, zůstávalo toto pravidlo stále zásadním momentem v jejich tvůrčím uvažování.

V textu ze stejného roku, nazvaném „Moderní kancelářská budova“, Adolf Benš jasně definoval hlavní zásady takové stavby: sledoval výhradně praktická hlediska, ale uvědomoval si i psychologické aspekty pracovního prostředí, s nimiž samozřejmě souvisí i jistý estetický výraz stavby. Sám Adolf Benš se sice později postavil proti proslulé snaze Karla Teigeho přebudovat architektonickou disciplínu na čistě pragmatickou a exaktní „vědu“, ale pravidlo zdůrazňující determinující úlohu funkce pro danou formu zůstalo – přes ohled na kultivovaně vyvážené kompoziční aranžmá stavby – stále pevným základem.

Prolnutí racionálního řešení do klasicistně vyvážené kompozice hmot a dispozice půdorysu můžeme velice dobře sledovat právě na paláci Elektrických podniků. Architekti si ve svém projektu – přes jinak všudypřítomnou prostorovou úspornost a racionální skládání dispozic – neodpustili ani monumentálně pojaté prostory. Zatímco vysoká a pompézní vstupní hala byla skutečně i symbolicky ústředním prostorem, který zdůrazňoval význam dané instituce pro život bouřlivě se rozvíjejícího moderního velkoměsta, rozlehlost ostatních velkých prostor, mimo jiné i tzv. lístkárny, byla plně odůvodnitelná jejich funkcí hlavního místa služeb pro širokou veřejnost. Vzdušný prostor, ohraničený zdmi okolních provozních křídel a bohatě prosvětlený elegantní prosklenou železobetonovou střešní konstrukcí, byl svým střídmým řešením plně soustředěn na pojmutí velkého množství návštěvníků početné řady přepážek umístěných po stranách. Z hlediska kategorizace dobové architektury se zjevně jednalo o místo „provozu“ pracovního procesu, v souvislosti s dobově populárním tayloristickým myšlením v lecčems srovnatelného s provozem továrním. Důležitým momentem pro tvůrce prostoru zde bylo především vytvoření kapacitně, komunikačně, ale i světelně a hygienicky adekvátního prostoru, který by tyto vlastnosti současně esteticky reprezentoval svou přehlednou a jasnou architektonickou formou.

Z tohoto hlediska je lístkárna dokonalým ztělesněním interiérového sociálního prostoru 20. století. Po jistých úpravách by její projekt mohl stejně dobře posloužit i jako nádražní hala, výstavní prostor či tělocvična. Jejím vzorovým uživatelem byl člověk důsledný a pragmatický, vážící si svého času i dostatečně důstojného, ale demokraticky střídmého místa pro vyřizování věcí denního života. I díky dalšímu vybavení celé budovy se zde řízeným způsobem mísil život běžného občana s provozem důležité instituce, která ovládala kritické body městského organismu. Bylo to místo uvnitř administrativního stroje, dokonce jeho klíčová součástka, současně však také místo, v němž racionálně odměřené množství času stráví zástupy obyvatel okolního města. Díky tomuto druhému momentu šlo i o daným společenským systémem formovaný sociální prostor.

Prostory, stejně jako hmotná architektura kolem nich, však velice často nežijí jen intencemi svých tvůrců a i tak velkoryse pojatá stavba, jako byl náš palác, po několika desetiletích postupně přestala vyhovovat novým požadavkům stále byrokratizovanějšího systému programově se rozrůstajícího molochu socialistického velkoměsta. Sebevíce pragmaticky a funkcionálně řešený prostor haly měl z hlediska praktičnosti – z pohledu provozu dané instituce, která již rozhodně nebyla svazována vytrativším se duchem hrdé občanské společnosti – velkou slabinu: samotný fakt jeho pojetí jako „prostoru“, a navíc prostoru poloveřejného. Ona neužitečná proluka mezi pracovními prostory za přepážkami se stala ideální oblastí pro rozšíření „pracovního“ procesu.

Tak vznikla v průběhu šedesátých let bizarní vestavba: blok místností stojící uprostřed prostoru. Je příznačná naprostou absencí architektonického řešení a využitím pro tehdejší bytovou architekturu typických standardizovaných prvků. Uprostřed velkoryse pojatého a systematicky koncipovaného prostoru vyrostl útvar až archetypálních architektonických kvalit, zhmotnění neumělosti a kutilského pragmatismu. V prosvětlené hale lístkárny tento blok – vlastně samostatný, jen nezastřešený objekt – získává při vnějším pohledu až skulpturální kvality. Novodobá forma rustikální útulnosti jeho útrob, ještě zdůrazněná několika generačními vrstvami povrchů stěn a linoleí, se přímo podbízí jako intimní úkryt před důstojnou transparentností a systematičností okolního prostoru.

Pamatuji si, jak silný zážitek ve mně vyvolal pohled na prostor lístkárny před pár lety, v době, kdy ležel naprosto nevyužívaný ladem, pokrytý silnou vrstvou prachu, na niž lidská noha již dlouho nevkročila. V rámci tehdejší funkce objektu (uzavřeného pracoviště bankovního ústavu) její prostor ztratil jakoukoli funkci, protože veškeré aktivity se přesunuly do komorních kancelářských místností. Tento první pohled na mně do té doby naprosto neznámý prostor mne ohromil hned na několik způsobů: vedle samotné vzdušné elegance původní architektury mne nenechalo klidným ani ono podivné, přesto však zvláštním kouzlem nabité vestavěné „něco“.

Od zpřístupnění objektu paláce Elektrických podniků veřejnosti a jeho naplnění celým spektrem kulturních aktivit se tento prostor stal naopak velice atraktivní lokalitou: byla zde realizována řada výstavních i společenských akcí. Ona specifická podivnost místa byla však využívána spíše jako lákadlo a jeho bizarní vyznění jako doprovodný efekt. I díky tomu lze lístkárnu stěží pokládat za ideální výstavní prostor; jedná se spíše o osobité místo, v němž nezvykle koliduje, ale současně soužije kultivované a racionálně pojaté architektonické řešení s osobitostí lidového umu, za niž by se nemusela stydět ani ta nejzapadlejší hasičská zbrojnice. Lístkárna je ve svém základu sociální prostor, co nejpraktičtěji vyřešená místnost určená k pohybu osob v rámci pracovního a komunikačního procesu. Jeho jako samorost vložený novější doplněk a zubem času ohlodané vybavení vytváří podivnou síť vrstev a vztahů, která prostor činí mimořádně komplikovaným pro celkové uchopení. Je určitě nabit tím, co Christian Norberg-Schulz popsal jako genius loci. Tyto jeho vlastnosti můžou být pokušením pro každého umělce uvažujícího v dnes již zažitých a do značné míry konvencionalizovaných kategoriích site specific realizací.

Projekt, který v lístkárně realizovali studenti Šalounova ateliéru pod vedením hostujícího pedagoga pražské AVU Floriana Pumhösla, prodělal v průběhu svého vzniku několik proměn. Prostor lístkárny byl přitom od počátku spíše tématem či místem vzniku děl jednotlivých studentů – stal se jakousi laboratoří, v níž probíhal proces, při kterém se celá skupina pokoušela definovat výslednou formu projektu. Zájem o tento konkrétní prostor se postupně přesunul od individuálních interpretací či potýkání se s ním až ke koncepci, v níž je výsledek celého procesu sjednocen v rámci jednoho média: klasické analogové fotografie. Ta byla v době vzniku paláce Elektrických podniků důležitým výrazovým prostředkem tehdejší avantgardy, který právě s architekturou uzavřel vzájemně výhodné spojenectví. Geometricky čisté a precizně řešené formy funkcionalismu byly přímo ideálním tvůrčím materiálem pro objektiv fotografů, a naopak pro architekturu byla kultivovaná estetika fotografické řeči nejlepším způsobem prezentace nové tvorby. V případě tohoto projektu ovšem fotografie slouží spíše jako nástroj distance, kdy její dnes už vlastně historizovaná technologická forma sjednocuje různorodost přístupů jednotlivých autorů. Na rozdíl od aktuální digitálně manipulovatelné fotografie má přitom analogová fotografie punc autenticity, otisku proudu fotonů do materiální podoby, něco, co z ní dlouho dělalo „médium pravdy“. Mezi prezentovanými pracemi jednotlivých mladých umělců, realizovanými formou fotografických snímků, můžeme nalézt celé spektrum přístupů, jak se s daným omezením vyrovnali. Někteří snímky prezentovali jako záznam prací, které v prostoru lístkárny vytvořili či nainstalovali. Jiní si pohráli se samotným médiem fotografie a její tradicí jako prostředku dokumentace. Nainstalování těchto fotografií v místnostech oné bizarní vestavby pak ještě podtrhlo snahu po distancování se od přímé výstavní prezentace v daném místě. Divák byl při jejich prohlížení izolován od okolního velkorysého prostoru, v němž většina zachycených realizací a aktivit proběhla. Do podobné pozice se dostala tvorba účastníků projektu i v této publikaci: ta není jen katalogem, ale i shrnutím a výsledným výstupem celého projektu. Prostor lístkárny Elektrických podniků hlavního města Prahy se stal v uplynulém semestru místem a částečně i tématem procesu, který měl jak umělecký a pedagogický, tak i sociální rozměr. Rámec funkcionalistické architektury se díky tomu stal podnětem k naplnění oné nezávislé estetické funkce, jak ji definoval současník jejích tvůrců Jan Mukařovský a která je v něm, přes veškerá jejich tvrzení, obsažena jako zásadní a determinující element. Podobně musí být umělecká tvorba obsažena i ve strukturách každé zdravě rozvinuté společnosti, jakkoliv může být její užitečnost obecným názorem popírána.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.