Opak je pravdou

Opak je pravdou

Meetfactory, Praha, 7.6-26.8.2012

Anna Huláčová, Iede Reckman, Derk Thijs, Pavla Sceranková, Erwin Wurm

kurátorka : Karina Kottová

publikováno v časopise Ateliér

Socha ve svém moderním pojetí, tedy jako efemérního objektu instalačního charakteru, často složeného z nesourodých prvků, či podřízeného nějaké interaktivní, konstrukční či kinetické funkci, je v české kurátorské kotlině oblíbeným tématem již několik let. Stačí zmínit takové výstavy jako byly projekty “Vylepšený model, kulhavý efekt” v NoD, kurátorovaný Dominikem Langem, nebo Forma následuje … Risk manželů Ševčíkových, které obě proběhly roku 2007. Výstavy tohoto charakteru jsou často příznačné oním napětím mezi autonomií artefaktu a jeho rozplýváním se do okolního instalačního prostředí výstavy. Většinou k tomu dochází buď výše zmíněnou funkční dezintegrací klasického uzavřeného pojetí sochy jako do sebe uzavřeného systému, nebo také přímým vztahováním se díla k celkové koncepci výstavní instalace.

Ve výstavním projektu nazvaném Opak je pravdou, kurátorovaném Karinou Kottovou se onen znejisťující protiklad objevuje už v jeho názvu. V instalaci rozmístěné realizace si přitom do jisté míry drží svoji autonomii, celkové řešení výstavy ale přetvořilo doposavad industriálně chladný interiér galerie na intimně působící útulek pro vzájemně se svou hravou otevřeností postrkující díla. I když je výstava průnikem několika generací i kulturních východisek, ve svém celkovém dojmu působí velice komplexně. Mezi na výstavě zúčastněnými umělci nalezneme i rakušana Erwina Wurma (1954), umělce který se proslavil svými “minutovými plastikami”. I v Meetfactory prezentuje kolekci těchto děl, tvořených kresebným „návodem k použití“ a k tomu přiloženými potřebnými artefakty. Pavla Sceranková (1980) se ve svých starších dílech již mnohokrát Wurmovu stanovisku, kdy dílo vzniká až na základě interakce s lidským činitelem, přiblížila. V jejím případě se nicméně, na rozdíl od něj nejedná o zapojení diváka do díla. Aktérem je skoro vždy především ona sama, nebo uzavřený systém díla. V tomto ohledu zde můžeme sledovat jistý protiklad mezi Erwinem Wurmem a všemi ostatními, mnohem mladšími vystavujícími. U každého z nich sice se také nalezneme v různých podobách moment zpochybňující klasické autonomní chápání „sochy“, vždy ale podaný s jistou zdrženlivostí, která stále udržuje dílo v rámci pojmu „artefakt“. Na výstavě prezentovaná díla Pavly Scerankové si často pohrávají s fyzikální i významovou protikladností vytvářející napětí uvnitř každého z nich. Každá z těchto soch – instalací díky tomu získává charakter otevřeného díla, nabízejícího divákovy jakýsi dojem falešné interaktivity. Tím samozřejmě nezpochybňuji jejich nepochybnou kvalitu, spíše naznačuji specifickou podobu jejich estetické řeči. Tvorba Anny Hulačové (1984) v tomto ohledu ukazuje odlišnou pozici. Autorka je svými východisky úzce vázaná na používání přírodních materiálů a i její u vstupu do expozice umístěná antropomorfní „kořenová“ socha to dobře ukazuje. Ve své další práci ale ukazuje i na svoji další tvůrčí poloho akcentující folklórní artefakty. Tento její zájem o lidovou práci se dřevem může v lecčems osvětlit i jejího výše zmíněného „enta“. Oba rezidenti Meetfactory Iede Reckman (1981) a Derk Thijs (1977) ve vystavených pracích operují s již historizujícím nádechem obestřenou modernistickou formu. Zatímco Reckman se svou realizací ve výstavním prostoru zapojil do snahy architektů výstavy vytvořit jakýsi náznak „pseudo-domácího“ prostředí, když aplikuje dané formy do zdánlivě dekorativní či užitné pozice, Thijs své zdánlivě tradiční sochy posouvá jakoby zpět směrem k primitivistickým a rituálním kořenům modernistických forem v mimoevropské tradici. U všech vystavujících autorů tedy pojem socha vystupuje ve své dnes tak časté vratké pozici, která udržuje dílu dostatečnou dávku autonomie, zajišťující mu jistou obranou hranici pro jeho specifickou estetičnost a současně ho v dostatečné míře otevírá možnost vstupovat do různorodé sítě kontextů. To můžeme sledovat i na této výstavě, kde podstatnou složkou dojmu bylo i její instalační řešení, které jeho autoři Dominik Lang a Jan Pfeiffer spolu s kurátorkou výstavy vytvořili jakožto nosnou platformu, která svojí vlastní konkrétní výtvarností spoludefinuje koncepci projektu a umožnuje se jednotlivým autorům a dílu se na ni napojit jako na síť, generující „význam“ výstavy. Díky tomu nelze u této výstavy hledat jako definující ani tak nějaký textový koncept, ale spíše toto nastínění estetické pozice. Kurátor zde pracuje jakožto architekt, vytvářející pro umělce a jeho dílo konkrétní situaci.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.