Jonathan Baldock

Jonathan Baldock

nepublikovaný text

AMOYA, 23.5-3.8.2012

Britský umělec Jonathan Baldock (1980) se stal prvním účastníkem programu AMOYA Residency. Pobýval v Praze tři měsíce na rezidenci a na konci svého pobytu připravil pro prostor v Colloredo-Mansfeldském paláci svoji výstavu.

Při vstupu do první místnosti této výstavy máme nejdříve dojem, že se jedná o klasickou instalaci artefaktů v bílém galerijním prostředí. Materiálově i barevně sjednocené artefakty rozmístěné po stěnách i v prostoru místnosti působí dojmem až muzeální kolekce artefaktů, nejvíce připomínající šamanské fetiše. Při vstupu do druhé místnosti jsme však  najednou postaveni na hranici  sestavy figurativních objektů, které nám asociují postavy z Picassových obrazů  z třicátých let. Tyto zvláštní entity ve formách organického kubismu jsou ovšem všechny vytvořeny jakožto vycpávky z modré látky. Tato specifická forma, blízká hadrovým dětským hračkám svou oděvu analogickou tvarovou elastičností jakoby popírala konkrétnost na ni aplikovaných forem.  Tato umělcem strategicky využitá nejistota formy pomáhá posílit celkový efekt instalace, která ve výsledku působí jakožto jakási simulace pozdně picassovského obrazového prostoru. Divák po chvilce, kterou potřebuje k tělesnému vymezení se vůči prostoru instalace, získává dojem jako by byl vevnitř obrazu. Jednotná barevnost a rovněž stejnobarevný ornamentální vzor aplikovaný na stěny tento dojem ještě posiluje. Samotná volba barvy – odstínu modré blízkému slavné Kleinově YKB, rovněž zdůrazňuje „umělost“ tohoto prostředí. Barevná homogenita realizaci odděluje od okolní reality a nechává nás ve formě spektakulárního náznaku vstoupit do světa modernistické výtvarné řeči jakoby „zevnitř“. Měkkou neuchopitelností svého materiálna nám však stále zůstává velice vzdálená.  Jonathan Baldock ve svých pracích kombinuje výtvarné strategie známé již několik desetiletí. Vysokou estetiku vrcholného modernismu kombinuje s až vulgárně lidovou textilní vycpávkou. Suverénní gesto maskulinní avantgardy s rukodělnou a původně užitnou formou řazenou mezi „ženské“ práce. V první místnosti visí řada objektů, asociující fetiše „primitivních“ kultur. Tento prvek, referující ještě k předchozím Baldockovými pracím, řešícím transkulturní problematiku, současně poukazuje i na vlastnost v celé instalaci použitého materiálu, jakožto svými specifickými vlastnosti rovněž fetišistického, vzbuzujícího onu klouzavou těžko definovatelnou neurčitost. Když si shrneme autorem využité pozice, tedy referování k modernistické formě, konfrontace “vysokého“ a „nízkého“ a obnovená vazba s mimoevropským primitivismem, získáme velkou část slovníčku umělecké řeči, využívané v předchozích desetiletích v rámci postmoderního, feministického, a post-koloniálního diskurzu. Jde tedy o řeč již určitým způsobem konvencionalizovanou, galerijním publikem zažitou a navíc umělcem prezentovanou ve velice sdělné poloze. Když vzpomeneme umělcova starší díla, především jeho masky, konfrontující klasickou bílou „bystu“ s intervencí v podobě „primitivistických“ masek a současně využívající netradičních materiálových kombinací. Ještě lépe pochopíme, že ony výše zmíněné ideologické diskurzy, které určily pro mnoho umělců starších generací specifika formální řeči se u Baldocka vracejí zpět do příběhu dějin umění, do příběhu o formě, její estetice a antiestetice.

I přesto, že toto téma nese stále příchuť oné již dnes zprofanované ideologické vazby. Baldockova tvorba by v tomto ohledu mohla být viněna z oportunistického přitakání  módním formám a banalizaci výše zmíněných velkých témat. Jeho hra s materiálem je slastnou divností chutnající delikateska, nedosahující ani zdaleka rezonující intenzity děl Mikea Kellyho. Jeho exotismus je pouhou komorní obsesí ve srovnání s velkými příběhy Yinky Shonibareho a jeho hra s modernistickou tradicí je skutečně pouhá hra oproti analýze ideologického pozadí modernistické formy u Goshky Macugy. Takto založená kritika by mohla na první pohled vypadat jakožto zdrcující. Můžeme se zeptat co autorovi zbývá jakožto silná stránka jeho tvorby? Já osobně si myslím že touto hodnotou, díky které můžeme být rádi i za pražskou výstavu Jonathana Baldocka je onen moment, kdy pro umělce získává zásadní důležitost spíše práce s protikladností mezi integrální estetikou a ontologickou autonomií Picassova obrazu a roztříštěným polem současného uměleckého gesta, operujícího v galerijním prostředí „kolem“ divákova subjektu. Jeho interpretace získává na hodnotě především díky přiznané konvenci, „umělosti“ realizace zdůrazňované „apriori“. Baldock sám přiznává svůj velký zájem o dějiny umění a to jak klasického, tak především ranně modernistického. Jeho zájem je zjevně doprovázen jistou dávkou sentimentu, jisté formy historismu. Právě ono  využití ostře Kleinovsky modré symbolizuje, nakolik je pro něj samotný příběh dějin umění zajímavou formou, materiálem o sobě samém, k němuž je dnes tak zdůrazňovaný socio-politický rozměr, oblíbený to formální materiál řady jiných umělců, pro  Baldocka pouhým doplňkem.

Výstava Jonathana Baldocka rozhodně umožňuje pražskému divákovi nahlédnout do jedné ze zajímavých pozic současné, široce rozprostřené londýnské umělecké scény.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.