Poslední prostor pro člověka

Poslední prostor pro člověka

Karlín Studios, Praha, 3.5.- 3.6.2012

publikováno v časopise Ateliér

vystavující umělci : Daniela Baráčková, Pavla Gajdošíková, Petra Herotová, Katarína Hládeková, Eva Jiřička, Barbora Klímová, Eva Koťátková, Jan Pfeiffer, Iveta Pilařová, Tereza Severová, Veronika Vlková, Ladislav Vondrák a Monika Vondráková

Význam pojmu “prostor” sebou v českém jazyce může nést velice různorodé konotace. V rámci subjektivního chápání tohoto slova se nám však pořád podbízí ono kolem nás se rozprostírající místo tady a teď, před, vedle i za námi. Dobře to vyjadřuje slovní spojení “mít prostor” či “udělat prostor”. Tělesné vztahování se ke svému okolí a zpětná reakce našich těl na ně, na jeho limity a podmínky, bylo velice zásadním tématem v umění druhé poloviny dvacátého století a může proto působit jako již vyčerpané či konvencionalizované. Autoři kolektivní výstavy v Karlin Studios si jako její téma rozhodně vybrali velice komplexní a již mnoha způsoby řešenou problematiku. Pavla Gajdošíková, Daniela Baráčková a Petra Herotová se rozhodly uplatnit na dané téma ani te tak systematický, jako spíše intuituitivní přístup. Původní koncepci Daniely Baráčkové jako arcitekt výstavy rozvedl Jan Pfeiffer, který svými panelážemi – objekty vytvořil instalační rastr celé výstavy. Půdorysy těchto panelů odkazují ve formě schématu k základním prostorovým vztahům. Pfeiffer ale jasnost výpovědí těchto ideogramů rozostřil jejich převedením do podoby objektu, který svoji hodnotu získává právě prostorovými vztahy se svým okolím a ostatními objekty. Autor zde vlastně elegantně využil strategií minimalismu, aby naznačil zásadní moment tématu výstavy. Do hry prostoru je tím pádem zapojen i samotný divák, procházející mezi paneláží při prohlížení ostatních exponátů. Autorky koncepce výstavy oslovily další zúčastněné většinou na základě konkrétních již vzniklých děl, nebo dle charakteru tvorby daného autora. I přes zřejmou koláž různorodých přístupů jednotlivých autorů získal celek díky vložení do panelážového kompozice dojem určité komplexnosti. Pavla Gajdošíková svoji realizaci pojala rovněž v celkovém kontextu výstavy, když na jejích různých místech umístila na zdi a panely zdánlivě abstraktní lineární kresby vlnících se čar. Ve skutečnosti se jedná o záznam trajektorií pohybu spoluautorek výstavy po výstavní prostoře. Autorka tím vytvořila jakousi mapu prostorových vztahů, která odhaluje jak jedinečnost pohybu každé z osob, tak ve svém součtu i vliv daného prostoru na jejich chování. Ráz komunitního projektu měla i práce Barbory Klímové, která společně s Danielou Baráčkovou a Janem Pfeifferem realizovala sérii procházek, rozhovorů, interakcí a zásahů do oblasti rozvojového území Rohanského ostrova, dříve známého útočiště bezdomovců, dnes čekajícího na realizaci velkolepého developerského projektu. Výsledkem jejich aktivity nebyla jen řada zvláštních setkání a zkušeností, ale také na k výstavě připraveném letáku vytištěná mentální mapa prostoru Rohanského ostrova, kde zmizely veškeré vizuální informace s mapou související a zůstala jen geograficky rozmístěná struktura textů, popisujících jednotlivé proběhnuvší situace. Veronika Vlková rovněž zvolila spolupráci s dalším umělcem, když pozvala do svého bytu Evu Jiřičku a konfrontovala jí s instalací, kterou tam pro ni připravila. Svůj vlastní soukromí prostor přetransformovala na scénu pro jiného aktéra.

Ve videu Daniely Baráčkové můžeme sledovat záběr pohybujícího se pohledu do místnosti. Vidíme především její horní část, z čehož lze po chvíli usoudit na to, že se pozorovatel nachází v poloze v leže, jeho rozhled je velice limitovaný a divák je vtažen do tohoto omezeného prostoru pohybu a limitované možnosti vnímat své okolí. Teprve z doprovodného textu k výstavě se dozvíme i silně osobní kontext díla, které autorka natočila z postele k níž byla v období před svou smrtí připoutána v sociální ústavu její babička. I bez vědomí tohoto faktu ovšem dílo nabízí sugestivní vhled do sice jen vizuálně vnímaného, ale fyzicky pociťovaného posledního prostoru pro člověka. V jiném videu, tentokrát od Jaroslava a Moniky Vondrákových se druhá zmíněná v předklonu hodinu rukama opírá o futra jejich společného bytu. Tentokrát je limit předem naordinovaný a mechanicky naplněný. I když se vlastně jedná o záznam performence, působí na nás video především jako technicky precizně zvládnuté a esteticky kultivované vizuální dílo. V protikladu k naproti umístěnému videu Daniely Baráčkové sice působí mnohem atraktivnějším dojmem, nelze se ale vyhnout pocitu, že ona na videu ztvárněná póza je svou vyprázdněností, kterou nenahradí ani kultivovaná forma, přece jen pouhou pózou. Pojízdná knihovna Evy Koťátkové je přímo inspirovaná dříve v nemocnicích používanými knihovnami s takovým výběrem literatury, aby nerozrušoval pacienty. Pro autorku je tento jev zajímavý i proto, že tyto knihovny často vznikaly jako kutilské výtvory samotných zaměstnanců. Prostor nemusíme u tohoto díla chápat jako fyzický, ale spíše jako mentální, pro pacienty rozšiřující jejich duševní dosah, ale také ho onou laskavou cenzurou omezující. Prostor pro mysl nemocného, nemobilního člověka, definovaný starostlivou společností jako obdobně uzavřený jako ústav ve kterém je uzavřen fyzicky. Naopak právě fyzický prostor limitovaný předpisy pro deportované cizince z USA pro jejich soukromé věci je motivem se kterým ve své videoperformenci pracuje Jan Pfeiffer. Příběh jeho známého, který si před vyhoštěním z USA, kde předtím žil dvacet let, mohl sebou sbalit osobní věci jen do dvou lepenkových krabic, se stal zdrojem pro jeho reinscenaci dané situace, kdy se obdobně snaží vměstnat co nejvíce svých osobních věcí do analogických krabic. Prostor pro člověka je zde zase limitován, věci jenž tvoří jeho soukromý život a definují jeho životní prostředí jsou zde násilně omezeny na minimum a to podobně jako u Evy Koťátkové na institucionálním základě. Eva Jiřička svoje dílo pojala jako výsledek sociálního průzkumu, když se rok věnovala komunikaci se stařenkami a ptala se jich co by si vzali jako jedinou věc ze svého domova. Jako jistý symbolický artefakt jí posloužila stařecká hůl, jež byla přítomná při všech rozhovorech. Nasbírané rozhovory pak byly insporací pro vziklou instalaci. Nalezneme zde jistě zajímavý moment konfrontace s životní skušeností starých lidí a jejich vazeb na hmotné věci tohto světa, definujících jim jejich soukromí, nicméně slabinou tohoto díla je malá sdělnost pro diváka který v ruce nedrží definici napsanou v tiskové zprávě. Iveta Pilařová ve svém videu zachytila nohy starého muže. znovu učícího se chodit v bazénu. Je zde sugestivně zachycen moment rehabilitačního procesu, při němž se člověk znovu snaží dobívat prostor, jehož dostupnost pro něj byla léta přiorozená. Vystavený soubor kreseb Petry Herotové je realizovaný v pro ní typické formě, využívající stylizované řeči na hraně znakového systému. Jsou inspirované jejím bydlištěm nedaleko od jaderné elektrárny Temelín, v níž pracuje její muž. Autorka sama sleduje elektrárnu z povzdálí, jako specifický vymezený prostor. Elektrárna je pro ni místo plné mužů, jiný svět, s bizarní a elektřinou nabitou atmosférou. Katarina Hládeková rovněž prezentuje daný prostor formou schématu, byť tentokrát prostorového v podobě modelu. Ten reprezentuje jí vlastněný, ale neobývaný rodinný dům. Předchozí verzi tohoto modelu využívala jako miniaturní galerii se stejně miniaturními realizacemi. Jeho obnovená verze pak posloužila k prezentaci amatérských fotografií jejího otce, tedy něčeho osobně se vztahujícího k soukromí, stejně jako prostor jejího domu. Tereza Severová na výstavě prezentuje dvě “video-okna”, která nám za bílým povlakem, který je ve smyčce z duhé strany v čáře smazáván a zase zaslepován, skrývají svůj “obsah”. Prostor za nimi pro nás může být jen tušený, i přes svou křehkost nám staví neproniknutelnou hranici. To co zamlžení skrývá nás může dráždit svou nepřístupností, naše touha rozšiřovat hranici našeho prostoru je vystavena pokušení.

Když si zrekapitulujeme na výstavě prezentovaná díla shledáme, že část z nich zapadá do představy, kterou si návštěvník o výstavě může utvořit podle jednoho výkladu jejího názvu, totiž posledního prostoru pro člověka, obdobně jako posledních věcí člověka. Stáří a jeho limity, odcházení z tohoto světa spojované s jeho postupným zmenšováním. Toto můžeme sledovat u Daniely Baráčkové, Evy jiřičky či Ivety Pilařové. Částečně i u Evy Koťátkové. Naopak volnější chápání tohoto významu nalezneme u Barbory Klímové, Petry Herotové, Jana Pfeiffera či Veroniky Vlkové, kde lze význam “poslední” chápat ve smyslu limitu, specifického vymezení daného prostoru nějakým způsobem. Toto omezení může být institucionální, sociální i intimní.

I když zde tedy nalezneme široké spektrum pozic, výstavu drží pohromadě a dobře prezentuje její smysluplnost především důsledná abstrakce tématu vyjádřená v jejím architektonickém řešení. Jedná se o další z výstav, kde lze za důležitou hodnotu pokládat celkové instalační řešení a vytvoření adekvátní atmosféry jak v myšlenkové tak ve formální rovině. Jednoduše řešeno, výstavu musíme chápat jako jakousi komplexní instalaci, prostor dialogu zúčastněných umělců, jejichž je výtvorem, bez zde evidentně přebývající autoritativní osobnosti kurátora.

Vitktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.