Pavla Gajdošíková : Habitat

Pavla Gajdošíková : Habitat

Galerie ve Sklepě, Praha

12.4.-4.5.2011

Z tvorby Pavly Gajdošíkové se mi vždy líbily především její kresby, výrazné  autorčiným osobitým smyslem pro kompozici, který přetváří trojrozměrnou realitu do důrazně plošně pojatého řádu, v něčem připomínající mapu. V posledních pracích se však Pavla naopak obrátila k prostoru, přičemž jejím tvůrčím materiálem stále zůstal především papír.

Papír třeba už u dětských stavebnic slouží jako přirozeně tvárný materiál pro stavbu modelů budov, kde se jeho zdánlivá dvojrozměrnost mění v efemérní dojem hmoty. Podobně ho využívá i ona, kdy vytváří větší instalaci ze sestavy malých jednoduchých modelů. Ona zvláštní akumulace objemů papírových „domečků“ zde vytváří bizarní i malebné celky, které někdy nalézáme i v reálných urbanistických situacích.

Zatímco v přechozích dílech (XYZ, 1147 adres), autorka animovala svou prostorovou sestavu papírových objektů pomocí možností videa, zde vytvořila situaci v reálném čase umožňující divákovy nahlédnout do světa v němž je urbánní prostor jakousi platónskou jeskyní, scénograficky pojatým obrazem nočního města s jeho objevujícími a mizejícími obrysy a stíny, vyvolávanými světly projíždějících automobilů. Každá z oněch krabiček tvořících instalaci může současně asociovat základní obytný modul tolik řešený v rámci moderní architektury, zde výstava už v názvu odkazuje ke jménům Le Corbusiera a Moshe Safdieho.

Ovšem slovo habitat současně obecně znamená i životní prostor, místo k životu, které je pro nás nějakým způsobem vymezeno. Takže nemusíme tuto instalaci chápat jen jakožto esteticky pojatou kombinatoriku architektonických hmot, které průniky světla a stínu vytvářejí změť siluet jakéhosi nekonečného města a svou kumulací kostek asociující autorčinu inspiraci – obytný soubor Habitat, vzniklý jako modelový projekt na světové výstavě v Montrealu v roce 1967, v heroické době utopických ambicí urbanismu. Projekt Habitat v sobě současně skrýval i řadu archetypálních rysů praměsta, přežívajících v prostředí blízkovýchodní architektury.

Autorčino uvažování podobně spojuje ambivalenci moderní utopie s hluboce zakořeněnými pravzory. Důležitý je zde ale i onen moment města jak ho známe z osobní zkušenosti s jeho těžko uchopitelnou noční tváří. Ona zvláštním způsobem příjemná naivita, již můžeme z abstraktních papírových krabiček otáčejících se kolem světelného zdroje vycítit, dává výstavě charakter jakéhosi dětského spektáklu, který svým sommanbulním nádechem dobře koresponduje s tím, jak ono zdánlivě všední téma městské atmosféry prochází naším vědomím.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.