Nalevo od mně, napravo ode mě

Lukáš Machalický

Nalevo od mně, napravo ode mě

Galerie 207, Praha

10292km2 bílé

Galerie Pavilon, Praha

publikováno v časopise Ateliér

Mezi poměrně bohatou a činorodou generací mladých tvůrců, kteří nedávno skončili či ukončují svá umělecká studia a získávají si své pevnější pozice na české umělecké scéně, nalezneme i nepřehlédnutelnou skupinu mladých umělců, kteří vynikají svým suverénně výpravným, avšak velice vstřícným tvůrčím přístupem. Oproti dosavadním postkonceptuálním tendencím ke mnohoznačnému vztahu „konceptu“ a „formy“ a relativizovanému významu u nich nalezneme především důraz na otevřenost díla vůči divákovi a to jak z hlediska formální přístupnosti, čemuž často pomáhají precizně využívané možnosti média instalace, tak také v důrazné a přitom jednoduché artikulaci „tématu“.

Lukáš Machalický (1984) je jedním z těch autorů, které můžeme pro tuto tendenci označit za z nejtypičtějších. Jeho dosavadní portfolio obsahuje řadu prací, jenž velice přímočaře operují se vztahem ideologie a formy. Ve velké části jeho děl také nalezneme nějakým způsobem přítomné texty. Ty zde ale na rozdíl od dnes již naprosto všedního konceptuálního klišé nejsou primárně určené ke čtení, ale slouží jako stavební kameny komplexnější instalační struktury. Samotný „obsah“ ve smyslu sebraných údajů a artikulace s nimi zde ustupuje do pozadí. Ústřední roli zde přebírá nastíněná kompoziční situace, v níž svět složený z logos – vyprávění, faktů, slov, hraje vlastně až „naivní“ roli. Pro autora není podstatné se zabývat pamětí a složitými strukturami, jež sebou shromážděné stohy textů nesou. Místo toho využívá základní vědomosti diváka o určité kulturní situaci aby s její pomocí sestavil výtvarné řešení, kde samotný text souží jako prostý znak – text něčeho, o něčem. Toto zbavení se koule intelektuální zodpovědnosti, typické pro řadu konceptualistů mu umožňuje plně seoustředit své tvůrčí i divákovo interpretační úsilí na samotné výtvarné řešení, které jakoby „plave“ na ideologickém poodloží, jehož rozhodně není výkladem. Ze starších děl tohoto typu stačí zmínit například instalaci Sebrané spisy (2010). Dalším důležitým tématem, jež má Machalický společné s řadou svých výše naznačených souputníků, je zájem o architektonické formy. Ten je v jeho práci ale rovněž spojený s využíváním textového materiálu, jak to bylo možné vidět například u jeho díla Šedá zóna (2010). Zde, stejně jako u řady dalších děl si nelze nevšímnou jeho zájmu o problematiku vztahu k minulému režimu, který dodává jeho tvorbě jistý ráz političnosti, která ale vždy, i díky tvůrcově bytostné „výtvarnosti“ zůstává spíše externím komentářem díla.

Poslední dvě realizace Lukáše Machalického proběhly souběžně v pražských komorních galerijních prostorách Pavilon a 207. V prvním z nich realizoval akci nazvanou „10292km2 bílé“ v níž naživo stříkací pistolí přestříkal bílou barvou v bílé místnosti mapu severočeského pohraničí, symbolizujícího devastaci kulturní kontinuty, kde v poválečné situaci vše muselo zdánlivě začít „nanovo“. Jak autor ovšem poznamenal, v průběhu zasychání se kontury mapky začaly pod bílou barvou zase vynořovat, stejně jako je daný region stále zatížený svou minulostí. Výstava paralelně zahájená v galerii 207 a zkomponovaná ze dvou částí nazvaných „Nalevo od mně, napravo ode mně“ a „Napravo“ do jednotné instalace v hnědě natřené místnosti, se zabývá poněkud obecnější tematikou, konkrétně binaritou dvou hlavních totalitních systémů dvacátého století. Instalace byla tvořená dvěma po stranách umístěnými stoly , na nichž spočívaly schematické architektonické kompozice. Každá z nich byla přitom sestavena z ideologicky zatížené literatury, spojené s každým z režimů. Tato „ideologičnost“ se ovšem rovněž projevila čistě formálně – protikladností azbuky a švabachu na listech obalů zbavených a do tvarů potřebných bloků seřezaných knih. Hmoty takto vytvořených modelů, svou jednoduchostí připomínající dětskou stavebnici pak evidentně odkazovali k určitým formám obou ideologiím blízké architektury, tedy něčeho co oběma režimům umožnovalo asi nepřímější reprezentaci prostřednictvím jasně rozeznatelných forem. Zatímco v německém případě by se mohlo jednat o tribunu vybudovanou v Norimberku pro stranická shromáždění, „ruská“ stavba asociuje typickou stalinistickou výškovou budovu typu Lomonosovy univerzity. Instalaci doplňuje na čelní stěně umístěný obraz, který svým zrcadlově provedeným německým nápisem „napravo“, provedeným v typické nacistické hnědé barevnosti a typografii, vytváří jakousi znejišťující pointu, kdy oba směry vedou stejným „směrem“. Stejně jako u výsš zmíněné Machalického starší tvorby i zde se setkáváme neustále se situací, kdy jakoby se veškerá ideologickou problematikou inspirovaná témata děl jakoby petrifikovala do formálních otázek. To ale nemusíme to brát jako kritiku, spíše jde o postřeh, že i když by z tohoto důvodu mohla být autorova tvorba v rámci kodifikovaného „kánonu“ politického umění brána jako „povrchní“, ve skutečnosti ukazuje k silným stránkám jeho talentu, umožňujícího velmi působivě operovat s galerijním prostorem a využívat k tomu logicky strukturované sestavy forem. Tento tematický slovník ale zdaleka není vázaný jen tím co jsme z autorovi tvorby výše rozebrali a může být velice zajímavé si počkat jestli nás autor ještě nepřekvapí díly, při nichž ještě lépe využije své schopnosti.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.