Až na vrchol povrchnosti, až na dno mělkosti

Až na vrchol povrchnosti, až na dno mělkosti

Markéta Kubačáková, Václav Magid

Galerie 35 m2 , Praha,  10/3—10/4 2011

publikováno  v časopise Ateliér

Jména Václava Magida i Markéty Kubačákové nalezneme v poslední době stejně často ve spojení s kurátorskými projekty, jako s výstavami jejich vlastní tvorby. Oba si zvolili onu specifickou cestu kombinující povolání umělce, kurátora a teoretika. Ve své dosavadní činnosti však realizovali své projekty na sobě nezávisle. Na společné výstavě v galerii 35 m2 tedy jakožto umělci vystavují ve dvojici poprvé. Jak název výstavy napovídá, autoři přistupují k prezentaci svých děl do značné míry s humornou nadsázkou. Každý z autorů zde prezentuje jeden soubor kreseb. Instalační řešení výstavy v jakémsi neoavantgardním duchu člení prostor galerie v různých směrech se po stěnách galerie táhnoucími pruhy vyvedenými ve dvou barvách, pomáhajícími rozčlenit jinak promíchaně nainstalované kresby obou autorů. Kreslířské virtuozity Václava Magida si již bylo možné všimnout při několika příležitostech. Ať už se jednalo o součásti v celkovém pojetí „konceptuálnějších“ projektů jeho samotného, nebo šlo o kresby vytvořené v rámci spolupráce s jinými autory. Na této výstavě prezentuje soubor drobných kreseb, které svou výtvarnou stylizací v lecčems připomínají tradici knižní ilustrace. Tento dojem posilují i zvláštními výjevy, které znázorňují. Postavy při podivných činnostech či situacích, různé s humornou lehkostí podané bizarní výjevy. Vyvolávají dojem fragmentů jakéhosi bizarního vyprávění, připomínajícího stejně tak Rabelaisovy příběhy, jako humorné scénky z komixů Rychlých šípů. I vzhledem k ostatním známým tvůrčím polohám autora však za souborem můžeme hledat i možné vazby k poněkud odlišným pozicím. Nezapomínejme na autorovo stálé vztahování se k ruskému uměleckému kontextu a také na ilustrátorská východiska třeba Ilji Kabakova i jeho u nás působícího kolegy Viktora Pivovarova, který na nich také do značné míry postavil svoji tvorbu. Kresby Václava Magida si ale stále přidržují svůj historizující „ilustrativní“ výraz, pod jehož kabátem nalezneme na některých kresbách jisté paralely k instalační či performační umělecké činnosti, ovšem posunuté do zvláštně groteskní polohy. Je otázkou do jaké míry za těmito fragmenty můžeme hledat jakýsi naznačený pseudopříběh, nebo zda je máme chápat jen jako souhrn vtipných komentářů. Rozhodně se však ona elegantně formalizovaná grotesknost, kterou autor využívá, a jenž vlastně připomíná i onu původní manýristickou výtvarnou polohu jež tento výraz pojmenovala, nemine svým účinkem. Divák z kreseb může mít příjemný vizuální zážitek a pobavení, ale současně se zde nelze vyhnout ani myšlence na souvislost tohoto zvláštního vypointování formy a obsahu pomocí tak „staromódního“ pojetí s aktuální problematikou široce se rozšiřujícího znovuoceňování výtvarných hodnot i u „konceptuální“ části umělecké komunity. Markéta Kubačáková se ve svých barevných kresbách, které se od těch Magidových odlišují již svými velkými rozměry a barevným podáním, naopak figurativním a narativním polohám vyhýbá. Její kresby, které jsou někdy spíše malbami na papíře, se drží spíše poeticky vyznívající polohy na hraně abstrakce a „artificialistické“ předmětnosti. Často vyznívají spíše jako experimenty se samotnými vyjadřovacími možnosti média. Podobně jako v případě Václava Magida zde můžeme uvažovat o jakoby s jistým ostýchavým studem prezentované „soukromé výtvarnosti“ autorů jejichž kurátorský i umělecký postoj většinou operuje na hraně mezi konceptuálním taktizováním, intelektualitou a osobními výtvarnými preferencemi. I přesto že autoři na této výstavě vystavují v jistém smyslu „soukroměji“ a odhalují jisté své výtvarnické „libůstky“, samotná koncepce výstavy s jejím humorným podáním a zdánlivě trochu „sebeshazovačským“ názvem tento jejich přístup jakoby znovu dává do uvozovek a dává mu jisté alibi konceptuálního záměru. I proto lze tuto výstavu chápat nejen jako osobní výpověď autorů, ale také jako elegantní komentář situace v níž se na dnešní umělecké scéně ocitá mnoho dnešních zásadních tvůrců.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.