Archív

Monthly Archives: Březen 2011

VIKTOR ČECH: VIDEOKEMPY

přednáška v rámci cyklu Čtení místa, blok: Současné negalerijní prezentace výtvarného umění

30.3.2011, Dům umění města Brna

Videokemp je jednodenní akce, na níž je vystavována současná umělecká tvorba v rámci specificky definovaných pravidel. Je zaměřen na prezentaci děl ve formě videa a skládá se ze stanů jednotlivých umělců vytvářejících dohromady „kemp“. Zvláštní forma této akce vyvolává řadu otázek. Její celková podoba může působit jako jistá forma kolektivní instalace či happeningu, interiéry jednotlivých stanů pak poskytují do jisté míry autonomní prostory k prezentaci jednotlivých děl. Umístění Videokempu ve veřejně přístupných parcích naznačuje možnost řadit jej mezi „umění ve veřejném prostoru“, nicméně specifická forma na zabraném místě vzniklé komunity tvořené přítomnými umělci i z vnějšku vstupujícími diváky nabízí možnost uvažovat nad ním jako nad jistou autonomní enklávou. Složitá struktura této zdánlivě prosté akce nabízí možnost diskuse nad veřejným a soukromým, nad hranicemi umělecké komunity, nad specifičností a účelovým využitím média i řadu dalších otázek, které budou na přednášce řešeny také ve vztahu k širšímu kontextu současného umění.

Mgr. Viktor Čech − spolukurátor Videokempu jinak působící jako nezávislý kurátor a kritik. Autor kurátorských projektů v galeriích u nás i v zahraničí, podílel se na kurátorském vedení několika výstavních prostor v Praze (Karlín Studios, Galerie ve sklepě, Altán Klamovka).

videozáznam přednášky: http://www.ctenimista.cz/prednasky/blok-2/viktor-cech-videokempy/

Až na vrchol povrchnosti, až na dno mělkosti

Markéta Kubačáková, Václav Magid

Galerie 35 m2 , Praha,  10/3—10/4 2011

publikováno  v časopise Ateliér

Jména Václava Magida i Markéty Kubačákové nalezneme v poslední době stejně často ve spojení s kurátorskými projekty, jako s výstavami jejich vlastní tvorby. Oba si zvolili onu specifickou cestu kombinující povolání umělce, kurátora a teoretika. Ve své dosavadní činnosti však realizovali své projekty na sobě nezávisle. Na společné výstavě v galerii 35 m2 tedy jakožto umělci vystavují ve dvojici poprvé. Jak název výstavy napovídá, autoři přistupují k prezentaci svých děl do značné míry s humornou nadsázkou. Každý z autorů zde prezentuje jeden soubor kreseb. Instalační řešení výstavy v jakémsi neoavantgardním duchu člení prostor galerie v různých směrech se po stěnách galerie táhnoucími pruhy vyvedenými ve dvou barvách, pomáhajícími rozčlenit jinak promíchaně nainstalované kresby obou autorů. Kreslířské virtuozity Václava Magida si již bylo možné všimnout při několika příležitostech. Ať už se jednalo o součásti v celkovém pojetí „konceptuálnějších“ projektů jeho samotného, nebo šlo o kresby vytvořené v rámci spolupráce s jinými autory. Na této výstavě prezentuje soubor drobných kreseb, které svou výtvarnou stylizací v lecčems připomínají tradici knižní ilustrace. Tento dojem posilují i zvláštními výjevy, které znázorňují. Postavy při podivných činnostech či situacích, různé s humornou lehkostí podané bizarní výjevy. Vyvolávají dojem fragmentů jakéhosi bizarního vyprávění, připomínajícího stejně tak Rabelaisovy příběhy, jako humorné scénky z komixů Rychlých šípů. I vzhledem k ostatním známým tvůrčím polohám autora však za souborem můžeme hledat i možné vazby k poněkud odlišným pozicím. Nezapomínejme na autorovo stálé vztahování se k ruskému uměleckému kontextu a také na ilustrátorská východiska třeba Ilji Kabakova i jeho u nás působícího kolegy Viktora Pivovarova, který na nich také do značné míry postavil svoji tvorbu. Kresby Václava Magida si ale stále přidržují svůj historizující „ilustrativní“ výraz, pod jehož kabátem nalezneme na některých kresbách jisté paralely k instalační či performační umělecké činnosti, ovšem posunuté do zvláštně groteskní polohy. Je otázkou do jaké míry za těmito fragmenty můžeme hledat jakýsi naznačený pseudopříběh, nebo zda je máme chápat jen jako souhrn vtipných komentářů. Rozhodně se však ona elegantně formalizovaná grotesknost, kterou autor využívá, a jenž vlastně připomíná i onu původní manýristickou výtvarnou polohu jež tento výraz pojmenovala, nemine svým účinkem. Divák z kreseb může mít příjemný vizuální zážitek a pobavení, ale současně se zde nelze vyhnout ani myšlence na souvislost tohoto zvláštního vypointování formy a obsahu pomocí tak „staromódního“ pojetí s aktuální problematikou široce se rozšiřujícího znovuoceňování výtvarných hodnot i u „konceptuální“ části umělecké komunity. Markéta Kubačáková se ve svých barevných kresbách, které se od těch Magidových odlišují již svými velkými rozměry a barevným podáním, naopak figurativním a narativním polohám vyhýbá. Její kresby, které jsou někdy spíše malbami na papíře, se drží spíše poeticky vyznívající polohy na hraně abstrakce a „artificialistické“ předmětnosti. Často vyznívají spíše jako experimenty se samotnými vyjadřovacími možnosti média. Podobně jako v případě Václava Magida zde můžeme uvažovat o jakoby s jistým ostýchavým studem prezentované „soukromé výtvarnosti“ autorů jejichž kurátorský i umělecký postoj většinou operuje na hraně mezi konceptuálním taktizováním, intelektualitou a osobními výtvarnými preferencemi. I přesto že autoři na této výstavě vystavují v jistém smyslu „soukroměji“ a odhalují jisté své výtvarnické „libůstky“, samotná koncepce výstavy s jejím humorným podáním a zdánlivě trochu „sebeshazovačským“ názvem tento jejich přístup jakoby znovu dává do uvozovek a dává mu jisté alibi konceptuálního záměru. I proto lze tuto výstavu chápat nejen jako osobní výpověď autorů, ale také jako elegantní komentář situace v níž se na dnešní umělecké scéně ocitá mnoho dnešních zásadních tvůrců.

Viktor Čech

Etc.. Galerie, Praha

17/3-3/4/2011

vystavující umělci :

{ Aleš Čermák, Patricie Fexová, Jiří Franta –  David Böhm, Petra Herotová, Martin Hrubý, Eva Koťátková, Petr Krátký, Radim Langer, Marek Meduna, Luděk Rathouský, Milan Salák  }

kurátor : Viktor Čech

I.

Skica, náčrt, na papír „hozený“ koncept díla. Kresba, jejíž podoba primárně nereprezentuje klasické výtvarné hodnoty osobního výrazu, či dokonalé formy a na druhé straně postrádá i onu řemeslnou dokonalost a přesné měřítko technického výkresu. Většina takovýchto kreseb slouží svému autorovi jako svižné zachycení základní koncepce zamýšleného díla, nebo přímo jako prostředek jeho řešení. Ne vždy se musí jednat o kresbu, někdy může mít takováto přípravná črta podobu textu. Nalezneme samozřejmě mnoho různorodých poloh, které sahají od nepřehledných črt s mnoha zakreslenými změnami a slovními komentáři, přes s již jasnou vizí lehkou rukou načrtnutá schémata, až k pečlivě prokresleným vizualizacím. Některé z těchto doprovodných produktů procesu vzniku a realizace uměleckého díla jsou příznačné svou osobitou vizuální řečí, využívající zjednodušených grafémů a pomocného textu. Vlastně se někdy jedná v jistém smyslu o řeč i ze sémantického hlediska, která stojí na pomezí mezi znakem-písmem a znakem-vizuální reprezentaci. Tento projev, má své paralely v oblasti technického myšlení a didaktiky řemeslné práce, stejně tak jako v jejich amatérských„ formách jakou je třeba kutilství.

II.

V uměleckém provozu posledních desetiletí ale často nalezneme podobně stylizované kresby v roli či jako součást defi nitivního uměleckého díla. Jistě to souvisí se zvýšeným významem procesuálních kvalit uměleckého díla a s přesunem od pouhé sekundární prezentace dokumentace, mimo galerijní kontext realizovaného díla, k reprezentaci procesuálního momentu díla v jeho statické instalaci v rámci galerijního umění. Mnoho umělců přikládá k dokumentaci svých děl v katalozích i „přípravné“ črty, u kterých však často můžeme mít podezření na jistou míru zpětné cenzury, či přímo zpětného komentáře kresbou. { Aleš Čermák, Patricie Fexová, Jiří Franta – David Böhm, Petra Herotová, Martin Hrubý, Eva Koťátková, Petr Krátký, Radim Langer, Marek Meduna, Luděk Rathouský, Milan Salák } kurátor : Viktor Čech

III.

Pro historika umění má průzkum těchto souborů skic, či celých sešitů plných nápadů a črt často velice zásadní význam. Velmi mu pomáhá v jeho výzkumu tvorby umělců, jejichž dílo se již uzavřelo. Je jeho vstupenkou do soukromého hájemství tvůrčího procesu umělce a často důležitým základem akademického zhodnocení a rozčlenění jeho oeuvre. Tento přístup se ovšem prakticky vždy týká „historie“ a je otázkou nakolik je aplikovatelný v živém uměleckém prostředí, kde má teoretik k dispozici „živého“ umělce, který pro něj může být jak bohatým zdrojem informací, tak i překážkou jeho snaze po badatelské nezávislosti a objektivitě.

IV.

Různé způsoby jimiž k přípravě a promýšlení svého díla v náčrtcích tvůrce přistupuje, můžeme s jistou licencí přirovnat k základním pilířům klasické rétoriky, jak je kdysi vymezil Quintilián : Inventio – tedy moment promýšlení samotné koncepce díla a v našem případě často i základních rysů jeho podoby. Dispositio uspořádání díla, ve výtvarné poloze často spočívající v ladění jeho kompozice, ale i v jasné formulaci jeho konceptu. Elocutio – neboli styl a Pronuntiatio neboli prezentace, pak vlastně představují jemnější odstíny předchozího, kdy je řešeno vyladění celku díla do určité polohy stylizace, která odpovídá autorovým záměrům a způsob jakým se dílo vztahuje k divákovi. Důležitý je i další termín – Memoria, znamenající vlastně nutnost mít všechny tyto složky na paměti při vlastní prezentaci díla. V prostředí náčrtníků má tato nutnost odraz v neustálém opakovaném načrtávání projektu a promýšlením všech jeho specifi ckých aspektů, neboli toho „zda bude dílo fungovat“. Posledním termínem je Actio – tedy samotný akt realizace díla, završující celý výše naznačený proces. Tato archaická kategorizace je s uvažováním o výtvarném umění a procesem jeho vzniku spjata již dlouho. V kořenech své autonomní tvůrčí koncepce ji nalezne i soudobé umění. V jeho prapočátcích v době renesance a manýrismu právě takovéto rétorické kategorie sloužily za vzor teorie a výuky disegna jako základní přípravné fáze pro výtvarnou tvorbu.

Dům umění – České Budějovice,

11.2.-10.3.2011

publikováno v časopise Flash Art

Většina výstavních projektů Evy Koťátkové z posledních let, má jednu společnou charakteristiku – skoro vždy jsou doprovázeny autorkou jasně formulovanou koncepcí, která komentuje především sociologický rozměr její tématiky. Moment vztahování se jedince ke svému okolí, jenž je strukturováno různými materiálními i institucionálními reprezentacemi organizace našeho života touto civilizací a samotný vztah k naší vlastní tělesnosti v této situaci, se zde objevuje v několika variacích. Těmito otázkami se umělkyně zaobírá i ve své budějovické výstavě. Poměrně rozlehlý prostor galerie, zaplnila výpravně řešenou instalací, skládající se z několika odlišně řešených částí.  Vstupní prostor sjednotil na stěny vymalovaný mřížový rastr, vytvářející dojem, že celá místnost je interiérem klece, ohraničující, podobně jako přítomný omřížovaný nábytek, osobní prostor vnucený svému „uživateli“.  Podobnou, tentokrát jen zvenčí přístupnou klecí, se stala i jedna z dalších místností. Přes její mřížoví mohl návštěvník shlédnout realisticky vyhlížející instalaci nepořádkem zabydleného pokoje, v němž se prostřednictvím různých naaranžovaných artefaktů autorka snažila evokovat fragmenty paměti na různé možné životní role, mající společný svůj společensky uvězňující status. Obdobné téma šlo vnímat i u početné kolekce koláží a kreseb instalovaných v okolních místnostech. Výstavu doplnil autorčin starší videoprojekt konfrontující zkušenost stáří a dětství. Onen moment budoucí minulosti, který šel vycítit z proslovů dětí opakujících fragmenty paměti starců, lze vnímat i v rámci celé instalace, kde jsou simulované životní role a funkce reprezentovány a to ve velice realistickém pojetí, prostřednictvím artefaktů majících starožitný punc použití v minulých životech. Eva Koťátková tentokrát až překvapila, nakolik její doposud často schematizované přístupy přerostly do velice výpravného příběhu.

Viktor Čech