Chůze

Lenka Vítková, Tereza Velíková

Chůze

Karlín studos 20.1.-6.2.2011

Poznámky k chůzi

Galerie Jelení  18.1.-4.2.2011

publikováno v časopise Ateliér

Už při shlédnutí pozvánky na tuto dvojitou výstavu mě potěšilo téma, které jsem dle jejího názvu očekával. Téma chůze je příznačné svou všední nenápadností něčeho co dennodenně zažíváme, aniž bychom nad tím byly nuceni myslet a díky tomu  je také ideálním tématem pro výstavu současného umění, které si přímo libuje v těchto nečekaných odhalováních závojů všednosti. Primárně  se samozřejmě jedná o nejefektivnější způsob pohybu na dvou nohách stojících primátů, dobře v sobě vyvažující rychlost, pohyblivost a energetickou úspornost. Pro nás, tvory intelektuální, také velice často zůstala chůze tou nejčastěji vykonávanou náročnější fyzickou činností. Moment pohybu, při kterém ohledáváme okolní svět pak sebou přináší aktivnější pozici nás samých oproti pouhému statické recepci okolní situace. Pozitivní vliv chůze na intelektuální proces je v historii dobře zdokumentován. Ať už se jedná o Aristotela vyučujícího v chůzi a dle toho pojmenované peripatetiky , či o Jeana Jacquese Rousseaua, pro kterého se chůze stala důležitou kvalitou, jíž věnoval místo ve svých úvahách. S ním se dostáváme i k chůzi v přírodním prostředí, chůzi jakožto cestě ven a úniku ze souřadnic civilizační normality. K těmto polohám odkazují i oba v tiskové správě autorkami citované úryvky textů. Je také zajímavé si připomenout že právě v Rousseauově  okolí došlo k zajímavým momentům propojení chůze s uměleckou problematikou. A to jak v rovině estetiky krajiny a pobytu v ní, tak třeba i v pravidelném tělocviku pruského krále Fridricha II., který spočíval v pravidelném rázování sem a tam po jeho špičkovými díly vybavené galerijní budově v Sanssoucci. Umění a chůze zde plnily stimulující prostředí rozvažujícího státníka.

Vraťme se však k samotné výstavě,  od níž jsem se odklonil k obecnějším úvahám při promýšlení tohoto článku právě na venkovní procházce. Instalace kterou Lenka Vítková a Tereza Velíková realizovaly v Karlín studios, podle všeho inspirovány i jimi citovaným textem velkého propagátora chůze Henryho Davida Thoreaua, je vlastně velice přímočarou interpretací onoho bezúčelného svobodného toulání se   „v lesích a přes kopce a pole, naprosto beze všech pozemských závazků“. Skládá se z dvou vedle sebe na velkou plochu promítnutých videí, zaznamenávající pomocí na nohu upevněné kamery pozvolnou chůzi umělkyň přes podzimní pole k osaměle stojící opadané jabloni. Celou dobu shlížení vide však je samotné nezahlédneme. Jejich přítomnost je nám však neustále připomínána střídavým rytmem lehce zvedané a posouvané nohy na obou videích. Důležitou roli zde tedy hraje performativní přístup autorek a přímé zapojení procesu natáčení do jejich tělesné zkušenosti. I přes svou monumentalitu působí tato videoinstalace v rozlehlém a potemnělém prostředí Karlín studios poněkud osaměle. Pro autorky má tato bývalá tovární hala evidentně vlastnosti blízké osamělé prázdnotě podzimních luk. Téma chůze se všemi jeho výše nastíněnými možnostmi výkladu však i jim připadá mnohem komplexnější a druhá část jejich výstavního projektu v galerii Jelení k tomu už svým názvem „Poznámky k chůzi“ poukazuje. Intimní prostor dvou místnůstek galerie, které svou plochou stěží odpovídají ploše, na kterou je promítána ona videoinstalace v Karlíně, autorkám evidentně mnohem více vyhovoval z hlediska soukromí které poskytuje pro jejich často osobně cítěné realizace. Nalezneme zde celou řadu instalací, objektů a videí obou autorek, které se více či méně, vztahují k výše nastíněné problematice. Zatímco v pracích Terezy Velíkové převažuje zájem o samotný tělesný proces ve vztahu k médiu videa a jeho technologického rámce, jak můžeme vidět i v její intenzivně „tělesné“ videoinstalaci složené z na sebe postavených beden televizí. Lenka Vítková často tíhne ve své poetické tvorbě k literárním a intelektuálním zdrojům, převedeným ovšem do vtipné a citlivé instalační řeči. Její instalace „roztáčím nohama zeměkouli podle návodu René Daumala“ rovněž zajímavě využívá „hardwaru“ videa. Některé její další objekty mnohem více tíhnou k méně zřejmé tématice a reprezentují současný zájem autorky o práci nejen s textem či videem, ale také se specifickými vlastnostmi papíru.

Celkový dojem z tohoto dvojitého výstavního projektu je tedy také založený na protikladnosti mezi velkorysou a přímočarou „exteriérovou“ instalací v Karlín studios a mnohem komornější a osobnější výstavce v galerii Jelení, v níž autorky odhalily mnohem více ze svého osobního tvůrčího směřování. Mě osobně nejvíce zaujala osobitá poetika Lenky Vítkové, stojící na hranici mezi slovem, příběhem a předmětem, na jejíž další vývoj jsem velice zvědavý.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.