Milan Salák – Popular

etc. galerie, www.etcgalerie.cz

22/5 – 23/5/2010

doprovodný text k výstavě

Výstava Milana Saláka v Etc. galerii by se mohla dle prvního divákova náhledu jevit jako poměrně prostá a bezprostřední variace na pop-artovou estetiku přivlastnění si oné „nízké“ výtvarné produkce, která se prostřednictvím reklamy, ilustrací, komixu a dalších médií šířila vizuálním povědomím lidské kultury od počátku dvacátého století. Autor sám jistě tento inspirační zdroj nepopře, sám je produkcí tohoto výtvarného polosvěta neustále klukovsky fascinován a i název výstavy k tomu bezprostředně odkazuje. Ovšem tato zdánlivě jednoduchá formulka v sobě obsahuje velice komplikovanou strukturu referující k  základům toho co nazýváme „obraz“ a to jak v rámci umění, tak i celé vizuální kultury. Ostatně copak můžeme popřít, že ony opakující se tvary pin-upových slečen nemají své kořeny v pozdně renezanční teorii proporcí, či že melancholicky poléhávající dívčiny soft-erotických časopisů nemají svoji prabábu v Giorgonově Venuši?

Obraz ve své tradiční úloze reprezentace, představuje postavy v dané kompozici, které za pomoci výtvarných prosředků svým vzhledem a atributy vyjadřují určitý významový komplex. Tak známe „obraz“ z dějin umění a tak s ním pracovali ještě Courbet či Balthus. Častá eroticky laděná tématika, kterou nalezneme v jejich dílech, se obrací oběma směry reprezentace. Můžeme je chápat jak ve smyslu konkrétním, tedy jako zastoupení primárně erotického obsahu, k němuž jsou využívány původně se sakrálním uměním svázaná kompoziční schémata, tak také jakožto tímto libidálním stimulem zprostředkované širší významové struktury, odkazující k „ponáboženské“ problematice filozofujícího západního myšlení. Ne nepodstatnou roli zde hraje i osobní vztahování se autora vůči jím budovanému obrazovému prostoru i celému systému.

Milan Salák nám ve svém výstavním projektu pro etc. galerii prezentuje takovýto v daném slova smyslu „tradiční“ obraz. Současná umělecká teorie i praxe velice intenzivně řeší problematiku obrazu s mnoha jeho dnešními mediálními a technickými peripetiemi. A právě Salák se svým specifickým uměleckým přístupem spojujícím velice intenzivní a bohatě strukturované konceptuální myšlení s klasickým na malbu a artefakt obrazu zaměřeným výtvarným základem, už v několika svých projektech tento problém řešil, byť doposavad spíše z onoho artefaktového hlediska. V této instalaci se ovšem vrací i k některým starším malířským projektům, kde pracoval právě s motivem reprezentace, jejími mocenskými, komerčními i identitu budujícími aspekty, a obě zmíněná hlediska zde propojuje. Obraz byl z klasického hlediska často definovám svým rámem, který je i dnes jedním z nějčastějších terčů jeho konceptuální analýzy. Tento rám zde zastupuje ve smyslu dnes tak aktuální formalizace kontextu „výtvarně“ zohledněný držák projektoru. To že náš obraz zde není jen obrazem v klasickém malířském smyslu, byť forma jeho vizuální podoby k němu neustále odkazuje, vytváří zvláštní napětí mezi obrazem „vjemem“ a obrazem „artefaktem“. Stejnou dvojznačnost nám nabízí i to co nám obraz prezentuje: dvě mladé vyzývavé ženy s malým dítětem. Máme na vybranou, jistou nepatřičnost oné reprezentované situace můžeme buď vztahovat vzhledem k tradici, tedy jako nějaký vizuální apokryf, či pokládat obraz za projekci dvou „layerů“ propojujících tradiční nepatřičnost intimní tělesné sounáležitosti dvou žen a ještě nepřípustnější přítomnosti dítěte při ní. Dítě je zde evidentně nejpodstanějším motivem, jakýmsi aktualizovaným „Ježíškem“, svojí nevinnou a přitom nepatřičnou přítomností nám může mimo jiné  naznačit i pozici samotného autora, který se transfigurací do své dětské nevinnosti přibližuje jevům okolního světa. Vytknut z tradiční konstrukce konvencí hledá v onom meziprostoru obrazové plochy pozici obojího v tomto světě – sebe i obrazu.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.