Moving Images

Centrum pro současné umění Futura

30.11.2010-30.1.2011

publikováno v časopise Ateliér

Tvorba jistých autorů pocházejících ze s Brnem spojeného tvůrčího prostředí a zabývající se médiem pohyblivého obrazu, již několik let působí v pražském prostředí, svázaném konvencemi klasického videoartu, jako jakési exotické zjevení. Častá souvislost této tvorby s tradiční estetikou klasické kreslené animace na straně jedné a zapojení některých jejích aktérů do s elektronickou hudební scénou propojeného Vjingu, může způsobovat jisté problémy ohledně možností srovnatelnosti s tím, co vídáme na televizních obrazovkách i projekcích v pražských galeriích. Ona často tak výrazně explicitně zdůrazněná naivní poetičnost výtvarné řeči a asociace s tím, co většina z nás, ať už vědomě či intuitivně, oceňuje na našich dětských zážitcích recepce pohádkového světa, jak je nám zprostředkovala špičková tvorba české školy animovaného filmu druhé poloviny dvacátého století, nás současně staví před otázku, jestli se k této estetice máme stavět jakožto k jisté formě výtvarného populismu, či zda máme být fascinováni jejími osobitými výrazovými možnostmi a kultivovaným emotivním působením. V současné silně digitalizované skutečnosti média videa je samozřejmě distance mezi tím co je „výtvarné“ a co je „technologické“ silně narušena a rovina autenticity mluví spíše pro co nejosobitější výtvarnou stylizaci autora. Tvůrci zastoupení na rozsáhlé výstavě v pražské Futuře také často ve své tvorbě video a animaci využívají jen jako jeden z širšího spektra využívaných výrazových prostředků. Jde si přitom všimnout jakési snahy po „de-technologizaci“, související s hudební „low-fi“ kulturou i zálibou v kresbě a dalších rukodělných výtvarných technikách. Na rozdíl od „neutrální“ pozice videa u velké části současné tvorby, je zde zřejmé jisté negativní vymezení se vůči technologii a to i v případě, že tvůrci v praktické rovině využívají všech možností, které nabízí. Kurátor Jan Zálešák stál u této výstavy před úkolem, jak tento poměrně početný okruh autorů představit systematičtěji pražskému publiku. Měl přitom k dispozici komplikované a rozsáhlé prostory galerie Futura, které svou specifickou dispozicí předem determinují mnohé parametry v nich realizovaného výstavního projektu. Vzhledem k tomu, že se mělo jednat o projekt, na kterém budou autoři, které jsme byli zvyklí doposud především oceňovat na výstavách jakožto solitéry osvěžující „nudnější“ produkci ostatních, od estetické empatie vůči publiku distancovanějších umělců, souhrnně. Naskýtá se zde otázka, zda v takové koncentraci na jednom místě bude jejich doposud „individuálně“ působící poetika fungovat. Množství zde vystavených děl, ještě násobené často velice dlouhou časovou stopou mnohých videí, divákovy znemožňuje i přes příjemný meziprostor zde prezentované „výtvarné“ tvorby, plně se intuitivně ponořit do vizuálního světa autorů a nutně vyžaduje určitou primární selekci několika děl, na které se divák dokáže soustředit. Tato kvantita však není svévolná, úzce souvisí s komplikovanou sítí tvůrčích vztahů mezi velkou částí zde zastoupených autorů. Kurátor zde také silně akcentoval jev, s tímto okruhem tvůrců spojený, který spočívá v mnoha různých kombinacích v nichž se můžeme setkat s těmi samými jmény v různých projektech a tvůrčích seskupeních. Dvoukanálová  asynchronní diaprojekce Filipa Cenka a Terezy Sochorové, která pracuje s variabilitou asociací mezi atmosférou nabitými fotografiemi zpřítomňujícími specifické místo a pod nimi v časovém posunu plynoucích poetických komentářů, ukazuje jeden ze zajímavých momentů, který můžeme v různých polohách sledovat i u jiných tvůrců, spočívající v uplatnění jakési k naraci směřující, ale samotného děje zbavené tvůrčí struktury, ponechávající po sobě jen stopy s ní spojené atmosféry situace.

Animované video Jana Šrámka alias VJ Koloucha The Purpose of Sleep může dobře posloužit jakožto odůvodnění názvu samotné výstavy. Autor zde vytváří obraz který je pohyblivý, v tomto případě dokonce v takřka nekonečném jednosměrném pohybu „kontinuální“, ale současně právě díky této stálosti před sebou stále máme svým způsobem statický „obraz“, svou výtvarnou řečí příbuzný celé řadě „výtvarných“ realizací vystavených na výstavě po boku videí. I přes jisté odlišnosti zde není nezajímavé srovnání s kresbami Veroniky Vlkové. Současně ale Šrámkovo video odkazuje i ke druhé stránce autorovy tvorby,  která se týká VJingu. Potřebě sladění obrazu s časovou linearitou podmíněným proudem zvuku tato stále v daný okamžik vpřed se pohybující kompozice dobře odpovídá. Se statičností pohybujícího se obrazu si vtipně v médiu videa, instalace i kresby pohrává i Jiří Havlíček v díle nazvaném Obraza přemýšlí sama nad sebou. To také dobře zohledňuje důraz, který je i u několika dalších realizací na této výstavě kladen na hodnoty zdánlivě „pomocných“ předmětů využitých při projekci a na přiblížení se diváka k dílu jakožto k artefaktu. Úplně jiný význam zdánlivě jednoznačnému významu slovního spojení „pohyblivé obrazy“ dává pozoruhodná instalace Filipa Nerada, která v zápalu námořní bitvy s hravou lehkostí přechází od zarámovaného obrazu k instalaci, přičemž očekávané video zde chybí úplně. Pohyb zde nalézáme v úplně jiném významu, jenž je spojen s obrazností jakožto s dynamicky se proměňující strukturou. Obraz si v chápání velké části na výstavě vystavujících umělců musíme uvědomit v jeho vlastně klasickém významu jako zachycení vizuálního vjemu v podobě statické kompozice, která stojí v přímém protikladu k představě pohybu. Přesto však na výstavě Moving images tyto dva neslučitelné modely navazují velice plodný vztah, umožňující naprosto odlišnou možnost pohledu na to co se někteří snaží rozškatulkovat na oblast „videoartu“, klasických a nových médií a jiných nálepek a co se nám zde zjevuje ve velice zajímavé variantě možné jednoty vizuálního uměleckého projevu.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.