Sebrané úvahy

„Sebrané úvahy“

kurátorka Edith Jeřábková

Galerie Entrance

8.12.2010-2.1.2011

publikováno v časopise Ateliér

Kurátor je slovo, které se v rámci kontextu současného umění objevuje v posledních desetiletích stále častěji. Nejdříve se začalo objevovat v souvislosti s nástupem takto označovaných osob do ústředních pozic umělecké scény a následně, v posledních několika letech v i českém prostředí, v rámci teoretického diskurzu o současném umění. Pro většinu těch nezasvěcených, stojících mimo výtvarnou scénu přitom toto slovo stále označuje povolání úplně jiného charakteru, pracovníka v sociálních službách. V rámci svého významu v uměleckém prostředí má původ pojmu od latinského „curare“ – starat se , pečovat o, také svůj logický význam, avšak jeho vznik zde nesouvisí se společenskou zainteresovaností „kurátora“, jako tomu je u pracovníků v sociální oblasti, nýbrž je odvozen od jeho péče o „mrtvé“ sbírkové, zde především umělecké předměty a jejich prezentaci. Vzestup pozice „kurátora“ z oblasti muzeální práce do mocenských a určujících pozic současného umění sebou však přinesl i posun, který ho postavil do role, kde jeho činnost nespočívá jen v práci s mrtvými předměty, ale její podstatnou součástí se stala i společenská zainteresovanost, která z něj udělala jakéhosi „sociálního kurátora“ umělecké scény. Tato dnešní pozice kurátora, která je založena na intenzivní společenské interakci, příslušnosti k danému okruhu a někdy i přímém podílu na tvůrčím procesu je skutečně těžko zjednodušitelná do dnes tak módního teoretického „institucionálního“ modelu kurátora jako mocenského uzurpátora doposud dominantní role tvůrčího umělce. Možnosti přístupu ke kurátorské práci jsou dnes velice široké a některé dnes zásadní otázky jejího vymezení si můžeme ukázat i na zde níže probíraném výstavním projektu.

Kurátorka Edith Jeřábková ve svém projektu pro galerii Entrance nazvaném „Sebrané úvahy“ oslovila zhruba třicet umělců, kterým de facto neurčila žádné téma. I když tisková zpráva argumentuje samotným tématem mezi „logičností“ a „nelogičností“ v současné umělecké situaci, kde se tradičně diferenciované pojmy jako je konceptuální logičnost a výtvarný formalismus stávají pouhými neuchopitelnými póly a smysluplnost díla je autory často v tomto rozmlženém meziprostoru ironizována, samotná stavba této výstavy však spočívá spíše v „sebrání“ určitého ne příliš tematicky sourodého výběru ze zdejší výtvarné scény. Role kurátora zde tedy na vědomé vizi výsledné podoby výstavy s daným tématem, ale je omezena pouze na oslovení preferovaných autorů a následné instalační řešení výstavy, složené z jimi dodaných děl. S takovýmto postupem se ve skutečnosti setkáváme poměrně často a to u výstavních projektů, kde je téma dané pouze účelově a výsledná výstava je pouhým sběrem nesourodých děl, který nešikovností kurátora postrádá jakýkoliv smysl. Edith Jeřábková takto ovšem postupuje cíleně a určuje tím samotný smysl svého kurátorského projektu. Ono zdánlivé „téma“ nelogičnosti, které má spojovat vystavená díla je svou abstraktní neuchopitelností a všudypřítomností v současné produkci natolik obecné, že na této výstavě zahrnuje tvorbu skoro celého výrazného proudu současného umění, v němž dominuje práce na hraně konceptuálna a artikulace instalačně chápaných objektových reprezentací. Tedy něco, co jsme v jasně vymezeném tématu mohli již před lety shlédnout ve vedlejší prostoře na výstavě Věcné vztahy kurátorované Václavem Magidem. Některá zde vystavená díla by na tuto výstavu také dobře zapadla (např. Pavly Sceránkové nebo Barbory Kleinhamplové). Přesto se však tato výstava opírá o značně odlišný seznam jmen, v němž vedle již etablovaných „klasiků“ (Jiří Kovanda, Ján Mančuška a další) vystupuje řada zajímavých, nicméně ještě „neopotřebovaných“ osobností. Můžeme zde samozřejmě nalézt jistý generační posun, daný přítomností mladších tvůrců, z nichž mnozí operují na subjektivnější bázi, která je však konfrontována se stále přítomným logickým modelem (Petr Krátký, Matyáš Chochola). I přes zřejmou kvalitu jednotlivých zde vybraných děl, která svědčí o schopnosti kurátorky vybrat sestavu zajímavých a dohromady dobře sladitelných autorů, její vlastní tvůrčí přínos spočívá hlavně v rovněž kvalitním instalačním řešení samotné výstavy, které se ve specificky složitém průchodovém prostoru galerie Entrance stává skutečným „cvičením“ ve výstavní praxi, v němž musela řešit i takové úkoly jako je vztah s vedlejší výstavou autora, který je zastoupen i na této výstavě (Pavel Sterec). Toto citlivé sousedství vyřešila elegantně pojatým prostorovým průnikem obou výstav. Kurátorka zde tedy svou práci vymezila na dvě role – ta první spočívá ve výběru okruhu umělců a jasně ukazuje jak velký význam má při práci kurátora jeho společensky aktivní role a orientace v daném okruhu tvůrců a druhou, která je naopak výrazně formální a „řemeslná“. Toto zúžení podílu kurátora na výstavě může být chápáno různě, z hlediska realizace předloženého tématu výstavy působí jako jisté alibi, umožňující zjednodušit práci na její realizaci. Výstavu však přitom určitě nelze označit za odbitou či dokonce nepovedenou, naopak, kurátorka zde efektivně využila model, který jí díky důkladné práci, byť omezené pouze na počáteční a konečnou fázi přípravy výstavy umožnil vytvořit sice ne zcela smysluplný, ale naprosto funkční celek.

Viktor Čech

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.