UdUbu tU bUdU

UdUbu tU bUdU

Školská 28, 14.12.2010-7.1.2011

kurátoři : Viktor čech, Markéta Kubačáková

vystavující umělci: Zbyněk Baladrán, Aleš Čermák,Václav Magid, Ladislav Nebeský, Jiří Ptáček, Pavel Rudolf, Jiří Skála, Jan Šerých, Miloslav Topinka, Jiří Valoch, Tomáš Vaněk, Lenka Vítková

Využití textu v praxi současného „vizuálního“ umění zabírá velice široké pole možností a pozic, jejichž kompletní výčet by zdaleka překračoval možnosti, které nám dává tento krátký text, tvořený proudem znaků strukturovaných dle daných pravidel v rámci vymezené plochy. Ta se nalézá na s textem asi tradičně nejvíce spojovaném materiálu, jímž je nepochybně list papíru.

V rámci této výstavy, která se prostřednictvím spolupráce dvou kurátorů pokouší prezentovat určitá hlediska současné situace vztahu textu a soudobé umělecké tvorby, nám ona výše zmíněná formální vymezení tohoto textu mohou ale dobře posloužit. Můžou nám nabídnout definice hranic, v nichž se pohybuje, či jichž se alespoň dotýká většina zde vystavovaných prací.

Bílý list papíru pokrytý černým písmem, tedy text ve své typické vizuálně formální a artefaktové podobě, je také asi nejpravděpodobnějším předmětem, který si při vyslovení slova „text“ představíme. V této představě nehraje důležitou roli jen písmo jakožto forma. Nejde také jen o skutečnost, že pouhé nahlédnutí na text nám asociativně naznačuje, že by mohl sdělovat nějakou informaci. Velký význam tu má také jeho specifická materiální podoba plochy, na níž jsou v dané kombinaci rozmístěny znaky skládající text dohromady. Tyto zdánlivě všední a samozřejmé vlastnosti hráli a hrají významnou roli v jedné ze zásadních strategií „vizuálního“ či „výtvarného“ přístupu k textu, jak ji od počátku dvacátého století rozvíjeli autoři pocházející jak z tábora literátů, tak i z výtvarného prostředí. Usměrnění textu jako proudu znaků do struktury mimeticky naznačující „obraz“, či vytvářející ornamentální nebo abstraktní strukturu, je strategií stojící v rámci zde prezentované tvorby nejblíže k samotné „výtvarnosti“.

Druhá a přitom nejzásadnější rovina vnímání textu je samozřejmě jeho čtení, tedy proces přenosu vizuálních znaků písma do fonetického jazyka. Tento děj odehrávající se buď jakožto myšlenkový proces, či i ve vyhraněné podobě hlasitého předčítání, je dalším momentem, který se stal v rámci experimentální poezie i současného uměleckého projevu důležitým tématem. Tvůrce může za pomoci grafické úpravy operovat se ztížením samotného procesu čtení, či narušit jeho konvence, nahrazením lineárního čtení odlišnou formou prezentace. Tou může být například tajenka, nebo

jiná forma kódování. Hlasité předčítání, vyžadující přímý překlad z čteného proudu textu do emotivním zabarvení hlasu, rychlostí čtení a dalšími zvukovými hledisky ovlivněné recitace, probíhající v reálném čase, je rovněž velice zajímavým momentem. Dochází při něm k úniku řeči z plochy textu, se kterým si však verbální projev interpreta stále udržuje zpětnou vazbu.

To bylo jen několik možných pozic z nichž se lze k vystaveným dílům vztahovat. Nalezneme tu také mnohé další, týkající se více onoho komplikovaného prostoru mezi řečeným a myšleným i jiné. Koncepce této výstavy stojí na mnoha protikladech. Důležitým momentem mnoha děl je napětí mezi grafickou strukturou textu a jeho obsahem. Výraznou dělicí čáru, rozdělující většinu vystavujících na dva tábory, bychom pak mohli očekávat mezi autory pocházejícími z prostředí konceptualismem poučené umělecké scény a tvůrci vycházejícími z pozic slovesnosti a experimentální poezie. I přes tuto zdánlivou rozporuplnost zde však nalezneme sestavu děl, která se k sobě navzájem v řadě ohledů nečekaně přibližují a mohou nám umožnit jisté zamyšlení se nad pozicí, kterou v našem životním procesu text ve smyslu, jak jsme se jím zaobírali v tomto textu, zaujímá.

text do katalogu:

Využití textu v praxi současného „vizuálního“ umění zabírá velice široké pole možností a pozic, jejichž kompletní výčet by zdaleka překračoval možnosti, které nám dává tento krátký text, tvořený proudem znaků strukturovaných dle daných pravidel v rámci vymezené plochy. Ta se nalézá na s textem asi tradičně nejvíce spojovaném materiálu, jímž je nepochybně list papíru. V rámci této výstavy, která se prostřednictvím spolupráce dvou kurátorů pokouší prezentovat určitá hlediska současné situace vztahu textu a soudobé umělecké tvorby, nám ona výše zmíněná formální vymezení tohoto textu mohou ale dobře posloužit. Můžou nám nabídnout definice hranic, v nichž se pohybuje, či jichž se alespoň dotýká většina zde vystavovaných prací.

Bílý list papíru pokrytý černým písmem, tedy text ve své typické vizuálně formální a artefaktové podobě, je také asi nejpravděpodobnějším předmětem, který si při vyslovení slova „text“ představíme. V této představě nehraje důležitou roli jen písmo jakožto forma. Nejde také jen o skutečnost, že pouhé nahlédnutí na text nám asociativně naznačuje, že by mohl sdělovat nějakou informaci. Velký význam tu má také jeho specifická materiální podoba plochy, na níž jsou v dané kombinaci rozmístěny znaky skládající text dohromady. Tyto zdánlivě všední a samozřejmé vlastnosti hrály a hrají významnou roli v jedné ze zásadních strategií „vizuálního“ či „výtvarného“ přístupu k textu, jak ji od počátku dvacátého století rozvíjeli autoři pocházející jak z tábora literátů, tak i z výtvarného prostředí. Usměrnění textu jako proudu znaků do struktury mimeticky naznačující „obraz“, nebo vytvářející ornamentální nebo abstraktní strukturu, je strategií stojící v rámci zde prezentované tvorby nejblíže k samotné „výtvarnosti“. 

Druhá a přitom nejzásadnější rovina vnímání textu je samozřejmě jeho čtení, tedy proces přenosu vizuálních znaků písma do fonetického jazyka. Tento děj, odehrávající se buď jakožto myšlenkový proces, či i ve vyhraněné podobě hlasitého předčítání, je dalším momentem, který se stal v rámci experimentální poezie i současného uměleckého projevu důležitým tématem. Tvůrce může za pomoci grafické úpravy operovat se ztížením samotného procesu čtení, či narušit jeho konvence, nahrazením lineárního čtení odlišnou formou prezentace. Tou může být například tajenka, nebo jiná forma kódování. Hlasité předčítání, vyžadující přímý překlad z čteného proudu textu do emotivního zabarvení hlasu, rychlostí čtení a dalšími zvukovými hledisky ovlivněné recitace, probíhající v reálném čase, je rovněž velice zajímavým momentem. Dochází při něm k úniku řeči z plochy textu, se kterým si však verbální projev interpreta stále udržuje zpětnou vazbu. 

To bylo jen několik možných pozic, z nichž se lze k vystaveným dílům vztahovat. Nalezneme tu také mnohé další, týkající se více onoho komplikovaného prostoru mezi řečeným a myšleným i jiné. Koncepce této výstavy stojí na mnoha protikladech. Důležitým momentem mnoha děl je napětí mezi grafickou strukturou textu a jeho obsahem. Výraznou dělicí čáru, rozdělující většinu vystavujících na dva tábory, bychom pak mohli očekávat mezi autory pocházejícími z prostředí konceptualismem poučené umělecké scény a tvůrci vycházejícími z pozic slovesnosti a experimentální poezie. I přes tuto zdánlivou rozporuplnost zde však nalezneme sestavu děl, která se k sobě navzájem v řadě ohledů nečekaně přibližují a mohou nám umožnit jisté zamyšlení se nad pozicí, kterou v našem životním procesu text ve smyslu, jak jsme se jím zaobírali v tomto textu, zaujímá.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.