Archív

Monthly Archives: Prosinec 2010

„Sebrané úvahy“

kurátorka Edith Jeřábková

Galerie Entrance

8.12.2010-2.1.2011

publikováno v časopise Ateliér

Kurátor je slovo, které se v rámci kontextu současného umění objevuje v posledních desetiletích stále častěji. Nejdříve se začalo objevovat v souvislosti s nástupem takto označovaných osob do ústředních pozic umělecké scény a následně, v posledních několika letech v i českém prostředí, v rámci teoretického diskurzu o současném umění. Pro většinu těch nezasvěcených, stojících mimo výtvarnou scénu přitom toto slovo stále označuje povolání úplně jiného charakteru, pracovníka v sociálních službách. V rámci svého významu v uměleckém prostředí má původ pojmu od latinského „curare“ – starat se , pečovat o, také svůj logický význam, avšak jeho vznik zde nesouvisí se společenskou zainteresovaností „kurátora“, jako tomu je u pracovníků v sociální oblasti, nýbrž je odvozen od jeho péče o „mrtvé“ sbírkové, zde především umělecké předměty a jejich prezentaci. Vzestup pozice „kurátora“ z oblasti muzeální práce do mocenských a určujících pozic současného umění sebou však přinesl i posun, který ho postavil do role, kde jeho činnost nespočívá jen v práci s mrtvými předměty, ale její podstatnou součástí se stala i společenská zainteresovanost, která z něj udělala jakéhosi „sociálního kurátora“ umělecké scény. Tato dnešní pozice kurátora, která je založena na intenzivní společenské interakci, příslušnosti k danému okruhu a někdy i přímém podílu na tvůrčím procesu je skutečně těžko zjednodušitelná do dnes tak módního teoretického „institucionálního“ modelu kurátora jako mocenského uzurpátora doposud dominantní role tvůrčího umělce. Možnosti přístupu ke kurátorské práci jsou dnes velice široké a některé dnes zásadní otázky jejího vymezení si můžeme ukázat i na zde níže probíraném výstavním projektu.

Kurátorka Edith Jeřábková ve svém projektu pro galerii Entrance nazvaném „Sebrané úvahy“ oslovila zhruba třicet umělců, kterým de facto neurčila žádné téma. I když tisková zpráva argumentuje samotným tématem mezi „logičností“ a „nelogičností“ v současné umělecké situaci, kde se tradičně diferenciované pojmy jako je konceptuální logičnost a výtvarný formalismus stávají pouhými neuchopitelnými póly a smysluplnost díla je autory často v tomto rozmlženém meziprostoru ironizována, samotná stavba této výstavy však spočívá spíše v „sebrání“ určitého ne příliš tematicky sourodého výběru ze zdejší výtvarné scény. Role kurátora zde tedy na vědomé vizi výsledné podoby výstavy s daným tématem, ale je omezena pouze na oslovení preferovaných autorů a následné instalační řešení výstavy, složené z jimi dodaných děl. S takovýmto postupem se ve skutečnosti setkáváme poměrně často a to u výstavních projektů, kde je téma dané pouze účelově a výsledná výstava je pouhým sběrem nesourodých děl, který nešikovností kurátora postrádá jakýkoliv smysl. Edith Jeřábková takto ovšem postupuje cíleně a určuje tím samotný smysl svého kurátorského projektu. Ono zdánlivé „téma“ nelogičnosti, které má spojovat vystavená díla je svou abstraktní neuchopitelností a všudypřítomností v současné produkci natolik obecné, že na této výstavě zahrnuje tvorbu skoro celého výrazného proudu současného umění, v němž dominuje práce na hraně konceptuálna a artikulace instalačně chápaných objektových reprezentací. Tedy něco, co jsme v jasně vymezeném tématu mohli již před lety shlédnout ve vedlejší prostoře na výstavě Věcné vztahy kurátorované Václavem Magidem. Některá zde vystavená díla by na tuto výstavu také dobře zapadla (např. Pavly Sceránkové nebo Barbory Kleinhamplové). Přesto se však tato výstava opírá o značně odlišný seznam jmen, v němž vedle již etablovaných „klasiků“ (Jiří Kovanda, Ján Mančuška a další) vystupuje řada zajímavých, nicméně ještě „neopotřebovaných“ osobností. Můžeme zde samozřejmě nalézt jistý generační posun, daný přítomností mladších tvůrců, z nichž mnozí operují na subjektivnější bázi, která je však konfrontována se stále přítomným logickým modelem (Petr Krátký, Matyáš Chochola). I přes zřejmou kvalitu jednotlivých zde vybraných děl, která svědčí o schopnosti kurátorky vybrat sestavu zajímavých a dohromady dobře sladitelných autorů, její vlastní tvůrčí přínos spočívá hlavně v rovněž kvalitním instalačním řešení samotné výstavy, které se ve specificky složitém průchodovém prostoru galerie Entrance stává skutečným „cvičením“ ve výstavní praxi, v němž musela řešit i takové úkoly jako je vztah s vedlejší výstavou autora, který je zastoupen i na této výstavě (Pavel Sterec). Toto citlivé sousedství vyřešila elegantně pojatým prostorovým průnikem obou výstav. Kurátorka zde tedy svou práci vymezila na dvě role – ta první spočívá ve výběru okruhu umělců a jasně ukazuje jak velký význam má při práci kurátora jeho společensky aktivní role a orientace v daném okruhu tvůrců a druhou, která je naopak výrazně formální a „řemeslná“. Toto zúžení podílu kurátora na výstavě může být chápáno různě, z hlediska realizace předloženého tématu výstavy působí jako jisté alibi, umožňující zjednodušit práci na její realizaci. Výstavu však přitom určitě nelze označit za odbitou či dokonce nepovedenou, naopak, kurátorka zde efektivně využila model, který jí díky důkladné práci, byť omezené pouze na počáteční a konečnou fázi přípravy výstavy umožnil vytvořit sice ne zcela smysluplný, ale naprosto funkční celek.

Viktor Čech

UdUbu tU bUdU

Školská 28, 14.12.2010-7.1.2011

kurátoři : Viktor čech, Markéta Kubačáková

vystavující umělci: Zbyněk Baladrán, Aleš Čermák,Václav Magid, Ladislav Nebeský, Jiří Ptáček, Pavel Rudolf, Jiří Skála, Jan Šerých, Miloslav Topinka, Jiří Valoch, Tomáš Vaněk, Lenka Vítková

Využití textu v praxi současného „vizuálního“ umění zabírá velice široké pole možností a pozic, jejichž kompletní výčet by zdaleka překračoval možnosti, které nám dává tento krátký text, tvořený proudem znaků strukturovaných dle daných pravidel v rámci vymezené plochy. Ta se nalézá na s textem asi tradičně nejvíce spojovaném materiálu, jímž je nepochybně list papíru.

V rámci této výstavy, která se prostřednictvím spolupráce dvou kurátorů pokouší prezentovat určitá hlediska současné situace vztahu textu a soudobé umělecké tvorby, nám ona výše zmíněná formální vymezení tohoto textu mohou ale dobře posloužit. Můžou nám nabídnout definice hranic, v nichž se pohybuje, či jichž se alespoň dotýká většina zde vystavovaných prací.

Bílý list papíru pokrytý černým písmem, tedy text ve své typické vizuálně formální a artefaktové podobě, je také asi nejpravděpodobnějším předmětem, který si při vyslovení slova „text“ představíme. V této představě nehraje důležitou roli jen písmo jakožto forma. Nejde také jen o skutečnost, že pouhé nahlédnutí na text nám asociativně naznačuje, že by mohl sdělovat nějakou informaci. Velký význam tu má také jeho specifická materiální podoba plochy, na níž jsou v dané kombinaci rozmístěny znaky skládající text dohromady. Tyto zdánlivě všední a samozřejmé vlastnosti hráli a hrají významnou roli v jedné ze zásadních strategií „vizuálního“ či „výtvarného“ přístupu k textu, jak ji od počátku dvacátého století rozvíjeli autoři pocházející jak z tábora literátů, tak i z výtvarného prostředí. Usměrnění textu jako proudu znaků do struktury mimeticky naznačující „obraz“, či vytvářející ornamentální nebo abstraktní strukturu, je strategií stojící v rámci zde prezentované tvorby nejblíže k samotné „výtvarnosti“.

Druhá a přitom nejzásadnější rovina vnímání textu je samozřejmě jeho čtení, tedy proces přenosu vizuálních znaků písma do fonetického jazyka. Tento děj odehrávající se buď jakožto myšlenkový proces, či i ve vyhraněné podobě hlasitého předčítání, je dalším momentem, který se stal v rámci experimentální poezie i současného uměleckého projevu důležitým tématem. Tvůrce může za pomoci grafické úpravy operovat se ztížením samotného procesu čtení, či narušit jeho konvence, nahrazením lineárního čtení odlišnou formou prezentace. Tou může být například tajenka, nebo

jiná forma kódování. Hlasité předčítání, vyžadující přímý překlad z čteného proudu textu do emotivním zabarvení hlasu, rychlostí čtení a dalšími zvukovými hledisky ovlivněné recitace, probíhající v reálném čase, je rovněž velice zajímavým momentem. Dochází při něm k úniku řeči z plochy textu, se kterým si však verbální projev interpreta stále udržuje zpětnou vazbu.

To bylo jen několik možných pozic z nichž se lze k vystaveným dílům vztahovat. Nalezneme tu také mnohé další, týkající se více onoho komplikovaného prostoru mezi řečeným a myšleným i jiné. Koncepce této výstavy stojí na mnoha protikladech. Důležitým momentem mnoha děl je napětí mezi grafickou strukturou textu a jeho obsahem. Výraznou dělicí čáru, rozdělující většinu vystavujících na dva tábory, bychom pak mohli očekávat mezi autory pocházejícími z prostředí konceptualismem poučené umělecké scény a tvůrci vycházejícími z pozic slovesnosti a experimentální poezie. I přes tuto zdánlivou rozporuplnost zde však nalezneme sestavu děl, která se k sobě navzájem v řadě ohledů nečekaně přibližují a mohou nám umožnit jisté zamyšlení se nad pozicí, kterou v našem životním procesu text ve smyslu, jak jsme se jím zaobírali v tomto textu, zaujímá.

text do katalogu:

Využití textu v praxi současného „vizuálního“ umění zabírá velice široké pole možností a pozic, jejichž kompletní výčet by zdaleka překračoval možnosti, které nám dává tento krátký text, tvořený proudem znaků strukturovaných dle daných pravidel v rámci vymezené plochy. Ta se nalézá na s textem asi tradičně nejvíce spojovaném materiálu, jímž je nepochybně list papíru. V rámci této výstavy, která se prostřednictvím spolupráce dvou kurátorů pokouší prezentovat určitá hlediska současné situace vztahu textu a soudobé umělecké tvorby, nám ona výše zmíněná formální vymezení tohoto textu mohou ale dobře posloužit. Můžou nám nabídnout definice hranic, v nichž se pohybuje, či jichž se alespoň dotýká většina zde vystavovaných prací.

Bílý list papíru pokrytý černým písmem, tedy text ve své typické vizuálně formální a artefaktové podobě, je také asi nejpravděpodobnějším předmětem, který si při vyslovení slova „text“ představíme. V této představě nehraje důležitou roli jen písmo jakožto forma. Nejde také jen o skutečnost, že pouhé nahlédnutí na text nám asociativně naznačuje, že by mohl sdělovat nějakou informaci. Velký význam tu má také jeho specifická materiální podoba plochy, na níž jsou v dané kombinaci rozmístěny znaky skládající text dohromady. Tyto zdánlivě všední a samozřejmé vlastnosti hrály a hrají významnou roli v jedné ze zásadních strategií „vizuálního“ či „výtvarného“ přístupu k textu, jak ji od počátku dvacátého století rozvíjeli autoři pocházející jak z tábora literátů, tak i z výtvarného prostředí. Usměrnění textu jako proudu znaků do struktury mimeticky naznačující „obraz“, nebo vytvářející ornamentální nebo abstraktní strukturu, je strategií stojící v rámci zde prezentované tvorby nejblíže k samotné „výtvarnosti“. 

Druhá a přitom nejzásadnější rovina vnímání textu je samozřejmě jeho čtení, tedy proces přenosu vizuálních znaků písma do fonetického jazyka. Tento děj, odehrávající se buď jakožto myšlenkový proces, či i ve vyhraněné podobě hlasitého předčítání, je dalším momentem, který se stal v rámci experimentální poezie i současného uměleckého projevu důležitým tématem. Tvůrce může za pomoci grafické úpravy operovat se ztížením samotného procesu čtení, či narušit jeho konvence, nahrazením lineárního čtení odlišnou formou prezentace. Tou může být například tajenka, nebo jiná forma kódování. Hlasité předčítání, vyžadující přímý překlad z čteného proudu textu do emotivního zabarvení hlasu, rychlostí čtení a dalšími zvukovými hledisky ovlivněné recitace, probíhající v reálném čase, je rovněž velice zajímavým momentem. Dochází při něm k úniku řeči z plochy textu, se kterým si však verbální projev interpreta stále udržuje zpětnou vazbu. 

To bylo jen několik možných pozic, z nichž se lze k vystaveným dílům vztahovat. Nalezneme tu také mnohé další, týkající se více onoho komplikovaného prostoru mezi řečeným a myšleným i jiné. Koncepce této výstavy stojí na mnoha protikladech. Důležitým momentem mnoha děl je napětí mezi grafickou strukturou textu a jeho obsahem. Výraznou dělicí čáru, rozdělující většinu vystavujících na dva tábory, bychom pak mohli očekávat mezi autory pocházejícími z prostředí konceptualismem poučené umělecké scény a tvůrci vycházejícími z pozic slovesnosti a experimentální poezie. I přes tuto zdánlivou rozporuplnost zde však nalezneme sestavu děl, která se k sobě navzájem v řadě ohledů nečekaně přibližují a mohou nám umožnit jisté zamyšlení se nad pozicí, kterou v našem životním procesu text ve smyslu, jak jsme se jím zaobírali v tomto textu, zaujímá.

9.11.-12.12.2010

Galerie Ferdinada Baumana

publikováno v časopise Flash Art CZ/SK

V dosavadní tvorbě Patricie Fexové můžeme sledovat její neustálý zájem o médium malby, se kterým se potýká z mnoha zajímavých pozic. Z jejích projektů však lze také vycítit jistou distanci vůči bezprostřednosti procesu malby a neustálé ohmatávání jejích možných přesahů. Ty se týkají jak dnes tak módní artikulace objektovosti obrazu, tak především specifické intepretace malířské techniky, ale také osobní tělesné participace tvůrce. Její poslední projekt, prezentovaný v prostředí začínající a způsobem prezentace děl atypické, ale ambiciózní pražské galerie Ferdinanda Baumana, se dotýká hned několika těchto momentů.  Důraz na materiálové vlastnosti obrazu, jakožto plátna pokrytého barevnou vrstvou, jí zde slouží především jako prostředek ke ztvárnění zajímavého nápadu. Plátno není samozřejmě svým původním určením výtvarný materiál, ale je to primárně výrobek sloužící k vytváření oděvů. Tuto jeho genealogii autorka zohledňuje v řadě pláten které pokrývá malba, rozvržená na části, jakoby určené ke krejčovské práci. Texturu tohoto oděvu ale tvoří náš přírodní oděv – tedy kůže. Tato tělesná složka je zde asociována nejen s mimetickou vlastností malby jakožto inkarnátu, ale i s vlastností plátna jako jakési druhé kůže. Druhou částí výstavy jsou fotografie dokumentující pokusnou aplikaci tohoto střihu na modely obou pohlaví v krejčovském salónu. Tyto podivné, celé tělo pokrývající oděvy, připomínají svou  podobou jakési skafandry. Můžou být jakýmsi typologicky ideálním zprůměrováním lidského vzhledu do jednotné formy. Autorka tuto myšlenku také přiznává vystaveným schématem, které bylo původně určeno jako informace o lidech pro případné mimozemské nálezce na vesmírné sondě Pioneer.  V tomto svém projektu se autorka odvážně  pomocí bezprostředního nápadu, který by mohl v případě malého formálního škobrtnutí zapůsobit až naivně, zajímavě vyrovnává s jí dlouhodobě blízkou tematikou a potvrzuje svoji osobitou pozici na české umělecké scéně.

Viktor Čech