Dcery tužky – Silvie Brodiová a Magdalena Kwiatkowska

Galerie 35m2, Praha
5.11.-5.12.2010

publikováno v časopise Ateliér

Silvie Brodiová a Magdalena Kwiatkowska jsou jména se kterými se na pražské výstavní scéně v současnosti příliš často nesetkáváme. Přitom obě pocházejí z generace i z prostředí, jež si na české umělecké scéně již získaly silné pozice. Obě se řadí mezi absolventy ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU a obě se svou tvorbou patřily před několika lety z nastupujících umělců k těm nejnadanějším. Obrazy Silvie Brodiové tehdy zaujaly svojí kultivovanou citlivostí, stojící na průsečíku emo malby, exprese a realismu. Polka Magdalena Kwiatkovska naopak zaujímala zajímavou pozici mezi tím co je dnes tak ceněno v tvorbě Evy Koťátkové a autonomněji pojatou objektovou tvorbou. Po onom mnoha důvody zapříčiněném odmlčení se tedy obě autorky znova objevily na pražské galerijní scéně a to společným výstavním projektem nazvaným „Dcery tužky“. Jedná se o výstavu skutečně společnou, kde není odlišeno autorství jednotlivých částí instalace, byť z hlediska jejího charakteru, využívajícího videoperformenci, pseudokulinářskou instalaci a analýzu „věcných vztahů“, zaznamenanou v podobě podivných předmětných rovnic pastelkami na zedˇ, můžeme hádat, že hlavním východiskem zde byla tvorba Magdaleny Kwiatkowské. Je ovšem nutné si v obecnější rovinně uvědomit že tvůrčí dvojice jako jev, který se v posledních letech stal na české umělecké scéně velice frekventovaným a zajímavým způsobem se projevuje i v této specifické formě spolčení se pouze za účelem jednoho projektu má svá zvláštní pravidla.. U této krátkodobé spolupráce můžeme shledat proti běžné společné výstavě důraz umělců na jednotné řešení projektu, kde jsou různými způsoby využity rozdílné přednosti každého z nich. Nejde zde tedy jen o sloučení výrazových prostředků, podstatný je zde důraz na kolektivní provedení díla, na onen moment participace. Významnou roli tu nehraje jen koncepce, ale především společné provedení díla, tedy něco co se v některých ohledech přibližuje onomu výraznému rozdílu mezi partiturou

a provedením v hudbě. V tomto případě často získává „navrch“ tematika či forma jednoho ze zůčastněných umělců, ovšem je důležité si uvědomit, že klasický pojem „autora“, jak ho chápeme ve výtvarném umění je v této situaci leckdy poněkud rozmlžen. „Autor“ zde leží v onom dialogickém meziprostoru mezi oběmi tvůrčími osobnostmi, nejedná se však přitom ani o klasický případ skupinové identity, jelikož jde o velice křehkou situaci, svázanou s trváním kontaktu dvou tvůrčích subjektů. V případě naší výstavy tedy dvojice autorek postupuje společně. Tematické východisko, které naznačuje název výstavy a vtipnou formou i tiskovou zprávu nahrazující minipovídka Michala Pěchoučka se točí kolem tak mnohoznačně „školského“ předmětu, jímž je tužka. Tužka jako prostředek projevu spojovaného jak s dětským „kresli si a nezlob“, tak se s oním akademickým významem kresby jako základního východiska výtvarného projevu. V rámci celé instalace cítíme hravý přístup autorek, naznačený v úvodním videu parafrází rybiček v akváriu na pozadí jich samotných, které se od slušného kreslení si u stolu vyruší vztahováním se k prostoru okolní domácnosti. I druhé video na němž autorky hravým i krkolomným způsobem společně překonávají chodník můžeme vnímat dvojznačně jako „záškoláckou“ hru, nebo jako performenci zhodnocující jejich společnou činnost i pohyb ve veřejném prostoru. Prostor galerie 35m2, připomínající svou komorností autorkami zdůrazněnou intimitu jejich spolupráce, pak vyplňují vedle fotografií především instalace v podobě kulinářského aranžmá, sestavené však ve skutečnosti z drobných předmětů denní potřeby. I přesto, že jako jistý komentář k těmto sestavám působící pastelkové kresby na stěně, které spojují rovnítkem vždy dva předměty či potraviny odkazují k oné „vztahové“ estetice, nelze nevnímat i přímou „výtvarnou“ působivost těchto sestav. Hravý a intelektuálně nezatěžující charakter celé výstavy jen zdůrazňuje lehkost s jakou se s ní autorky vypořádaly. Na nic si zde „nehrají“, byť zde cítíme i komentář k umělecké situaci jež je jim blízká a která se pro mnohé jejich vrstevníky stala jakýmsi „kánonem“ na němž vybudovali svoji tvorbu. Toto ve skrytosti přítomné účtování jistě není smyslem ani cílem výstavy, která nabízí zajímavý zážitek sama o sobě, ovšem umožňuje poučný pohled na tvorbu, která před pár lety aktuální, se dnes dostává do konfrontace s poněkud odlišně strukturovanou tvorbou mladší generace, na niž zde ovšem také najdeme zajímavé vazby. Autorky samotné tedy z realizace této výstavy vycházejí poměrně nevyhraněné a lze jen se zájmem vyčkat, co nám jakožto tvůrčí individuality nabídnout příště.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.