Archív

Monthly Archives: Listopad 2010

Galerie 35m2, Praha
5.11.-5.12.2010

publikováno v časopise Ateliér

Silvie Brodiová a Magdalena Kwiatkowska jsou jména se kterými se na pražské výstavní scéně v současnosti příliš často nesetkáváme. Přitom obě pocházejí z generace i z prostředí, jež si na české umělecké scéně již získaly silné pozice. Obě se řadí mezi absolventy ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU a obě se svou tvorbou patřily před několika lety z nastupujících umělců k těm nejnadanějším. Obrazy Silvie Brodiové tehdy zaujaly svojí kultivovanou citlivostí, stojící na průsečíku emo malby, exprese a realismu. Polka Magdalena Kwiatkovska naopak zaujímala zajímavou pozici mezi tím co je dnes tak ceněno v tvorbě Evy Koťátkové a autonomněji pojatou objektovou tvorbou. Po onom mnoha důvody zapříčiněném odmlčení se tedy obě autorky znova objevily na pražské galerijní scéně a to společným výstavním projektem nazvaným „Dcery tužky“. Jedná se o výstavu skutečně společnou, kde není odlišeno autorství jednotlivých částí instalace, byť z hlediska jejího charakteru, využívajícího videoperformenci, pseudokulinářskou instalaci a analýzu „věcných vztahů“, zaznamenanou v podobě podivných předmětných rovnic pastelkami na zedˇ, můžeme hádat, že hlavním východiskem zde byla tvorba Magdaleny Kwiatkowské. Je ovšem nutné si v obecnější rovinně uvědomit že tvůrčí dvojice jako jev, který se v posledních letech stal na české umělecké scéně velice frekventovaným a zajímavým způsobem se projevuje i v této specifické formě spolčení se pouze za účelem jednoho projektu má svá zvláštní pravidla.. U této krátkodobé spolupráce můžeme shledat proti běžné společné výstavě důraz umělců na jednotné řešení projektu, kde jsou různými způsoby využity rozdílné přednosti každého z nich. Nejde zde tedy jen o sloučení výrazových prostředků, podstatný je zde důraz na kolektivní provedení díla, na onen moment participace. Významnou roli tu nehraje jen koncepce, ale především společné provedení díla, tedy něco co se v některých ohledech přibližuje onomu výraznému rozdílu mezi partiturou

a provedením v hudbě. V tomto případě často získává „navrch“ tematika či forma jednoho ze zůčastněných umělců, ovšem je důležité si uvědomit, že klasický pojem „autora“, jak ho chápeme ve výtvarném umění je v této situaci leckdy poněkud rozmlžen. „Autor“ zde leží v onom dialogickém meziprostoru mezi oběmi tvůrčími osobnostmi, nejedná se však přitom ani o klasický případ skupinové identity, jelikož jde o velice křehkou situaci, svázanou s trváním kontaktu dvou tvůrčích subjektů. V případě naší výstavy tedy dvojice autorek postupuje společně. Tematické východisko, které naznačuje název výstavy a vtipnou formou i tiskovou zprávu nahrazující minipovídka Michala Pěchoučka se točí kolem tak mnohoznačně „školského“ předmětu, jímž je tužka. Tužka jako prostředek projevu spojovaného jak s dětským „kresli si a nezlob“, tak se s oním akademickým významem kresby jako základního východiska výtvarného projevu. V rámci celé instalace cítíme hravý přístup autorek, naznačený v úvodním videu parafrází rybiček v akváriu na pozadí jich samotných, které se od slušného kreslení si u stolu vyruší vztahováním se k prostoru okolní domácnosti. I druhé video na němž autorky hravým i krkolomným způsobem společně překonávají chodník můžeme vnímat dvojznačně jako „záškoláckou“ hru, nebo jako performenci zhodnocující jejich společnou činnost i pohyb ve veřejném prostoru. Prostor galerie 35m2, připomínající svou komorností autorkami zdůrazněnou intimitu jejich spolupráce, pak vyplňují vedle fotografií především instalace v podobě kulinářského aranžmá, sestavené však ve skutečnosti z drobných předmětů denní potřeby. I přesto, že jako jistý komentář k těmto sestavám působící pastelkové kresby na stěně, které spojují rovnítkem vždy dva předměty či potraviny odkazují k oné „vztahové“ estetice, nelze nevnímat i přímou „výtvarnou“ působivost těchto sestav. Hravý a intelektuálně nezatěžující charakter celé výstavy jen zdůrazňuje lehkost s jakou se s ní autorky vypořádaly. Na nic si zde „nehrají“, byť zde cítíme i komentář k umělecké situaci jež je jim blízká a která se pro mnohé jejich vrstevníky stala jakýmsi „kánonem“ na němž vybudovali svoji tvorbu. Toto ve skrytosti přítomné účtování jistě není smyslem ani cílem výstavy, která nabízí zajímavý zážitek sama o sobě, ovšem umožňuje poučný pohled na tvorbu, která před pár lety aktuální, se dnes dostává do konfrontace s poněkud odlišně strukturovanou tvorbou mladší generace, na niž zde ovšem také najdeme zajímavé vazby. Autorky samotné tedy z realizace této výstavy vycházejí poměrně nevyhraněné a lze jen se zájmem vyčkat, co nám jakožto tvůrčí individuality nabídnout příště.

Karlín Studios

28.10. – 28.11.2010

publikováno v časopise Flash Art CZ/SK

Výstava Ekonomie nechtěných přátelství již svým názvem naznačuje souřadnice v jejichž rámci se kurátorka snaží definovat užší pole pro výběr vystavených děl. Cítíme zde především důraz na zamyšlení se nad extrémní kvantifikací dnešních komunikačních možností, spojenou s poklesem hlediska kvalitativního. Jakýsi anti- dialog mezi dvěma nejbližšími přáteli v textovém videu Tomáše Svobody, ve formě dvou monologů ukazuje nemožnost navázání vzájemné komunikace. Video Jiřího Černického se svojí přes paneláky plující kakofonií textů, je působivé svojí čistě vizuální stránkou. K archaizaci formy komunikace, před dvaceti lety naprosto všední, odkazuje estetizovaná „dopisová“ instalace Adély Svobodové. Již léta trvající řada projektů Jespera Alvaera a Isabely Grosseové, operující s tématem jedince a jeho kulturního kontextu, sebou nese efekt nárůstání počtu osob zapojených do projektu. Autoři s jistým cynismem konstatují nutnost omezení těchto vazeb z jejich strany, což prezentují formou instalace znemožňující pořádné shlédnutí videí dokumentující jejich „subjekty“. Poněkud do tématu výstavy nezapadající se zdá práce Pavla Sterce, jenž k ní využil archivní snímky performanci připomínajícího rituálu přechodu rovníku od československých námořníků. Nejblíže onomu tak typickému tématu sociálních sítí se přiblížil elegantně úsporným způsobem Jan Šerých, který na zedˇ graficky čistě umístil z formálního hlediska vybrané jméno, převzaté ze sociální sítě. Kurátorka Markéta Stará se sympatickou citlivostí přenesla dané téma z pole obecného kalkulu do oblasti stojící na hraně mezi soukromou zkušeností jedince a širší sociální problematikou. Střídmým výtvarným přístupem si blízká řeč vystavených děl a absence přebytečné instalační či koncepční rétoriky, mluví spíše pro pozitivní hodnocení výstavy. Ta se sice nesnaží překročit běžné konvence, ale rozhodně není šedým průměrem a citlivě zhodnocuje zajímavou pozici zdejšího uměleckého projevu.

Viktor Čech

Galerie Etc..

Praha 28.10-21.11.2010

publikováno v časopise Flash Art CZ/SK

Nizozemský umělec Sybren de Boer v Čechách vystavuje již podruhé, poprvé se zde objevil na loňské finálové výstavě soutěže Startpoint v Klatovech. Na své výstavě v galerii Etc.. nazvané pragmaticky 1:1 prezentuje svoji instalaci, pokrývající podlahu a část stěn galerie. Lze trochu zaváhat u slova instalace, pod nímž si většinou představíme prostorovou realizaci, zvlášť když je u ní uvedeno že je sestavena z předmětů. V tomto ohledu nás De Boerova relizace poněkud mate, jelikož je sice sestavená z drobných předmětů typu provázků, psacích per, žárovek či nedopalků cigaret, ty jsou ale jakoby jen ve dvou rozměrech seřazeny do podivného schématu, připomínajícího soustavu elektrických obvodů. Na první pohled může divák od této sestavy očekávat nějakou „funkčnost“, ale při bližším pohledu pochopí že řazení předmětů má spíše poetické kvality, související s formálními postupy experimentální poezie. Toto zvláštní napětí mezi racionalismem schématu a poetickou řečí založenou na estetice nezvyklých kombinací věcí je u umělce založeno na „hravém“ postupu při vytváření díla, který je pro něj evidentně stejně důležitý jako vystavený výsledek. Tento přístup, začínající umělcovou přípravou prvků jakoby šlo o části dětské stavebnice jak to ukazuje i takto prezentovaný „polotovar“ výstavy na pozvánce a následná práce s vyplňováním schématu je podstaným a zhodnocujícím momentem celého díla, který ho odlišuje od z dadaismu vycházející estetiky jejíž dnešní historická sentimentální patina je v použití archaických předmětů, jakými jsou hroty inkoustového pera přítomna jakožto estetická forma i v tomto díle. Sybren de Boer na této výstavě prezentoval jakousi prostorovou kresbu, která svou systematickou a přitom poetickou strukturou stojí v pozici poněkud odlišné od těch které zmáne z českého prostředí a už tato samotná okolnost spojená s kvalitou díla z této výstavy učinila událost, která by neměla být přehlédnuta.

Viktor Čech

Galerie 5. patro
13.10.-6.11.2010

publikováno v časopise Ateliér

Jiří David se určitě řadí mezi ty umělce, kteří v rámci své tvorby reflexi svého duchovního i tělesného „Já“ rozhodně neskrývají a naopak ji hojně a často používají v rámci celé řady svých děl. Týká se to i jeho poslední výstavy uspořádané v pražské galerii 5. patro a nazvané poněkud podivně Maadha kai? Madadayo!, což je ve skutečnosti fonetický přepis krátkého japonského dialogu z filmu Akira Kurosawy znamenající „Jsi připraven (na smrt)? Ještě ne!“. Výstava se skládá z několika od sebe instalačně i formou oddělených částí, ovšem je zřejmé, že autor jako hlavní médium výstavy akcentuje fotografii. Cyklus panoramatických fotografií zachycuje bezútěšně působící krajinu vyplněnou křovinami. Digitálně upravený formát přitom obsahuje vertikální černé pásy, podobné efektu špatně založeného filmu, ovšem zde se jedná o umělý zásah, působící svou černotou ve střední části divákem vnímaného díla jako jakési znásobení nicoty vyvěrající ze zbytku snímku. Tento motiv David ještě zvýraznil instalací tvořenou vycpanou černou zmijí „plazící se“ po ploše velké černé čtvercové fólie. Toto autorem stále zdůrazňované přiblížení se prázdnotě a nicotě reprezentované především černou barvou, ale i vizuálními prvky blízkými klasickému pojetí marnosti – vanitas, nevyhnutelně vede k tomu, co zakódovaně naznačuje i název výstavy, totiž momentu autorova nepřímého ale intenzivního setkání se smrtí. Tento moment ovanutí chladným dechem Thanata autor v rámci své osobním zkušenosti přibližuje videem, v němž se s rozstřesenou kamerou v ruce pokouší rozbalit balík, v němž se, jak se následně ukáže, nachází urna s ostatky jeho příbuzného. Toto video působí z celé výstavy určitě nejupřímněji a nejjednodušším spůsobem je ze přiblížen i moment jakým autor svoji osobní zkušenost propojuje se zkušeností obecně sdílenou. Odlišnou polohu zaujímá druhý na výstavě vystavený cyklus fotografií, v němž se autor zdaleka ne poprvé ve svém díle zpodobnil v pozici zcela obnaženého, pohledům diváků odhaleného „já“, ve své úplné tělesné i psychické přítomnosti. Jeho pozice na těchto fotografiích získávají až erotický náboj, když se zde autor vůči přírodě vztahuje jakožto k prostředí, vůči němuž projevuje

svůj dvojznačný vztah ležící mezi polaritami úzkosti z ní spojené s pocitem zranitelnosti a neustálé organické, s libidózním nutkáním spojené, touze po kreativní realizaci bytí v tomto světě. Můžeme si samozřejmě klást otázku do jaké míry je toto Davidovo už několikáté využití momentu odhalení se autora, jeho integrity jako jedince a křehkosti jeho bytí v tomto světě, spojené vždy s prezentací jeho těla, pouhým exhibicionismem, či zda tento přístup, kde stojí umělec vůči divákovi jako jedinec v určité distanci, má oproti expresivnímu projevu vynucujícímu si přímou divákovu emotivní participaci své výhody. Ona sebeprezentace, v níž je umělec zastoupen ve své „celistovosti“ svým tělem, nese jednoznačně rysy spojované s narcismem. Jiří David je zde oním Ovidiovým Narcissem, který po onom sebeokouzlení, jenž způsobilo jeho plné sebeztotožnění se s jevy okolního světa, vztahuje své tělo-já mnohem citlivěji k událostem života, které bychom jinak radši zapudili do nejhlubších propastí své psyché. Toto plné ztotožnění se se svým tělem sebou ovšem přináší i zvýšenou citlivost k možnosti jeho stárnutí a zániku. Kreativita podnícená právě jasným vědomím své celkové přítomnosti v tomto světě se zde stává i pastí děsící možností zániku, kterou nezažehnáme ani sebeintenzivnější tvůrčí aktivitou. Narcissus se zde na své cestě potkává s Thanatem, lidská bytost s vědomím svého zániku, jehož čas ještě nenadešel, ale jehož nevyhnutelnost nám byla tímto setkáním připomenuta. Divák s tímto existencionálním tlakem ale přímo konfrontován není. Právě narcistní pozice autora zde umožňuje vytvoření oné distance a divák se k dílu musí přibližovat mnohem komplexnějším způsobem, než pouhou přímočarou emotivní reakcí. Jiří David ve své poslední výstavě tedy vlastně nepřinesl nic co bychom z jeho dosavadní tvorby již v nějaké poloze neznali. Přesto se zde jeho dosavadní „obsese“ objevily propojené v zajímavé konstelaci, v lecčems zajímavější než je současné módní vyzdvihování afektované pseudodekadence. Druhou věcí je instalace samotné výstavy, jejíž kvalita ani zdaleka neodpovídá autorovým ambicím a působí dojmem rychlé improvizace. Přesto lze konstatovat, že tato výstava prezentující především konvnečnější formát fotografie a doplněná několika menšími uvolněnějšími realizacemi může divákovi leccos nabídnout a můžeme v ní nalézt řadu zajímavých spojení s celým spektrem pozic současné umělecké scény.

Viktor Čech