Archív

Monthly Archives: Říjen 2010

To co chybí

periferní příběh českého videoartu…

Marek Bureš, Jiří Černický, Jiří David, Tereza Severová
GumStudio, Carrara, Itáliewww.gumstudio.org

28/10-7/11/2010

kurátor : Viktor Čech

Sentimentality – the literary device which is used to induce an emotional response disproportionate to the situation, and thus to substitute heightened and generally unthinking feeling for normalethical and intellectual judgment (www.wikipedia.org).

Nezveřejněné poznámky k výstavě…

Videoart je médium, které v rámci repertoáru současného umění často zaostává pozici jakéhosi antipoda masového média filmu a televize. Velká část videoartové tvorby se chtěně či nechtěně vymezuje a distancuje vůči narativní struktuře a klišé masových médií. Oblíbenými strategiemi, které intelektuálního diváka současného umění na masové tvorbě vyloženě dráždí pak jsou již tradiční a propracované, avšak také zprofanované, metody vyvolávající u diváka (často i přees jeho snahu po „distanci“) reakce jako jsou pláč, pocit smutku a dojetí, tedy zážikty „falešné katarze“. I když se řada tvůrců soudobého umění snaží tato klišé obejít a přiblížit se k citlivým emotivním vazbám souvisejícím s prožitkem situace či děje z jiných pozic, vždy čelí nebezpečí, že se přes veškerou snahu znovu v očích poučeného diváka dostanou na ono scestí. Velmi citlivou „pastí“, která tam může vést, je pak tematika paměti, jejího znovupřipomínání, konfrontace paměti osobní a společenské a s tím často souvisejcí výskyt sentimentu, který je v případě že nenalezne obdobně naladěného jedince chápán jako negativní hodnota a důkaz špatného umístění díla vůči současné situaci.
Se sentimentem je vždy nedílně spojené i postrádání toho k čemu se váže. Tato absence je při vyvolání sentimentu zastoupená v daném stimulu něčím co chápeme jakožto „fragment“ ztracené minulosti, ovšem jak můžeme vidět i na zde vystavených videích, u tohoto fragmentu není ani tak podstatné to co se zachovalo, ale to že zbytek sám zdůrazňuje TO CO CHYBÍ.
Může být sentiment uchopen jako jakási „struktura“ či „téma“ nezávislé na konkrétních reáliích? Tuto otázku si částečně klade i tato výstava, složená ze čtyř videí čtyř českých autorů tří generací. Ani v jednom případě nejde o typické dílo svého autora, jsou to spíše jakési výlety jinam, stojící na okrajích jejich dominantních tvůrčích poloh.

Video Jiřího Davida (*1956) z roku 1993, na které natočil sestřih rodinných filmů svého dětství na dnes žalostně nekvalitní formát VHS a konfrontoval je s emotivními popovými melodiemi, vzniklo ve chvíli kdy se pozice jeho otce stala i jeho pozicí, v sobě kóduje hned několik vrstev osobní (obsah) i obecné (forma) zkušenosti. Zážitky autorova dětství, simulované zde „pamětí“ rodinných filmů získávají v podobě nekvalitního videa další vrstvu, zdůrazňující svoji distanci od reality a stávají se sice stále osobním, ale obecnými klišé strukturovaným příběhem.

Práce Jiřího Černického (*1966) akcentuje spíše obecnější moment ztrácející se stopy paměti, když v archivním filmu ilustrujícím klavírní nahrávku Sviatoslava Richtera zdůraznil chyby filmového pásu natolik, až z něj zůstaly jen ony. Hudební stopa tohoto videa přitom tvoří vyloženě typický případ kulturně hluboce zakořenného„spouštěcího“ nástroje sentimentálních emocí.
Videa obou mladších na výstavě zastoupených tvůrců se k tématu absence, paměti a z nich vyvěrajícího sentimentu dotýkají z mnohem distancovanějších a vypočítavějších pozic. Oběma je blízká zkušenost z práce ve filmovém průmyslu, dávající jim předem na srozuměnou, jak se může emotivní přístup k materiálu stát onou výše zmiňovanou pastí.

Marek Bureš (*1978) ve svém videu, které vzniklo částečně náhodně, neakcentuje žádnou konkrétně zacílenou zkušenost, jeho na špičkovou filmovou kameru natočený záznam však přesto vyvolává někomu až nepříjemné záchvěvy asociující sentimentální šimrání spojené s typickou amatérskou rodinnou videomomentkou. Jeho videu přitom chybí jakýkoliv „střed“, formální či tematické zacílení, onen nepříjemný sentiment jakoč by se zde sám stával tématem.

Tereza Severová (*1979) použila k vytvoření svého videa množství černých „masek“ které zůstaly po její práci v rámci filmové post-produkce. Tyto stíny obrazu a děje velkých filmových produkcí tvoří jakousi pseudo-narativní strukturu, která svým čistě formálním gradováním ve zrychlené m rytmu napodobuje vyprávěcí schéma klasického filmu. Dobře přitom odhaluje mechanismy stimulující u diváka onu výše zmíněnou „falešnou katarzi“, jejíž prožitek můžeme v rámci zhuštěného imaginárního zážitku, složeného z jednotlivých záběrů a fungujícího jakožto „falešná pamět“ srovnávat i s podobně strukturovanou podobou paměti skutečné.

Naše osobní vzpomýnky se nám také vybavují v jednotlivých fragmentech-záběrech, jejichž kombinace složená z těch vztahujících se z danému tématu nám umožňuje vyvolat pocit ztráty, postrádání toho co je nám prostřednictvím imaginativního stimulu tak blízce přítomné i vzdálené. Nabízí se nám tu tedy otázka : Nevyužívá vizuální řeč filmu jako zkratku k naší paměti a k s ní spojeným emocionálním reakcím právě struktury typické pro ukládání našich skutečných vzpomínek? Tímto uvažováním se dostáváme znovu k oněm otázkám: Je sentimentimentální vyznění díla kýč? Je to skutečně jen nešikovné akcentování paměti vůči současnosti? Nebo zde spíše zápasíme se s zprofanovanu tradicí využívání sentimentu v tvůrčím vyprávění? Cílem této výstavy není ale odpověď na tyto otázky, tím je spíše poukázání na formální prostředky, které jsou s touto problematikou svázané. Ve všech vystavených videích je podstatným momentem okamžik absence, vytrácení se a zdůraznění odkazu na to, co v daném videu chybí.

Viktor Čech

Realizace této výstavy v prostoře italské experimentální galerie byla spojená i s co největší jednoduchostí prezentace, která byla nespektakulárně řešena rozmístěním čtyř televizorů v potemnělém prostředí…

Galerie 35m2 , Praha 3.9. -3.10.2010

publikováno v časopise Ateliér

Kresba hraje v současné výtvarné situaci zajímavou roli, vedle své stále platné tradiční úlohy nejintimnějšího vyjadřovacího prostředku umělce získala významnou pozici i prostřednictvím své dnes tak časté schematičtější polohy, dobře umožňující balancovat mezi „výtvarnou“ a „konceptuální“ stránkou díla. Někde mezi těmito dvěmi výše zmíněnými polohami stojí i většina nejzajímavější současné tvorby. Pavla Gajdošíková se dlouhou dobu profilovala spíše jako malířka, ovšem v posledních několika letech se těžiště jejího zájmu přesunulo právě ke kresbě. Z této již delší dobu vznikající tvorby můžeme vidět zajímavý výběr právě na výstavě v galerii 35M2. Zdrojem inspirace pro její kresby se stalo prostředí jejího domova s množstvím různorodých předmětů a jimi tvořených situací, s nimiž denodenně přichází do styku. Na rozdíl od řady jiných tvůrců zachovává základní „realistický“ přístup, naznačující v střídmě použitých liniích hlavní vizuální rysy zpodobňovaného. V každé kresbě tak stále zůstává zřejmá jakoby do poetizovaného technického nákresu zachycená předmětnost zobrazeních věcí. Výrazně lineární pojetí jejích děl ještě zdůrazňuje použitá fixová technika. To co ale dodává kresbám jejich specifickou hodnotu je to, jakým způsobem je schopna autorka ono zachované zdání iluzivního realismu propojit s výrazným akcentováním dvojrozměrné plochy kresby a samotné fixové kresebné techniky. Na oněmi liniemi vymezených plochách čtvrtku pokrývá strukturami převzatými většinou z textury či faktury daného předmětu. Takto citlivě pojatá síť tahů fixou rytmizuje plochu díla a současně vytváří jakýsi do estetizované struktury převedený slovník znaků umělčiny každodenní soukromé skutečnosti. Druhou část výstavy Pavly Gajdošíkové tvoří video, tedy dílo v médiu zdánlivě s kresbou naprosto nesouvisejícím. Autorka vytvořila prostřednictvím jednoduché scény vyrobené z papíru, kresby a fotografií snímek podaný ve zrychleném animačním rytmu. Hlavní roli v něm hraje architektura širšího okolí umělčina

bydliště, reprezentovaná „stavebnicí“ z papírových kostiček na nichž jsou nalepeny fotografie jednotlivých architektonicky zajímavých objektů, postavené do kontrastu s oněni anonymními, kresbou jen naznačenými průměrnými objekty. Jedná se tedy o jakousi autorčinu hru s prvky-domy tvořícími urbanistický prostor dané části Prahy. Vedle zřejmého autorčina zájmu o problematiku architektury a způsoby její interpetace prostřednictvím výtvarného projevu, se nám však nabízí i jiný úhel pohledu. Tím je moment, když autorka skutečnost vnějšího světa přenesla prostřednictvím oné „stavebnice“ a své interakce s ní do intimního prostředí svého ateliéru a onen veřejný prostor si tím vlastně přivlastnila a učinila jej podobně blízkým a intimním, jako je svět osobních a domácích předmětů na jejích kresbách. S nimi ostatně můžeme nalézt i řadu formálních sounáležitostí, především co se týče práce s linearitou a kompozicí. Byť autorka vstoupila pomocí této své hry do třetího rozměru, výsledné zpracování prostřednictvím videa v lecčems připomíná jakousi rozpohybovanou kresbu. Kresbu tedy můžeme pokládat za nejvýraznější a do značné míry určující základ současné tvorby Pavly Gajdošíkové. Na druhou stranu ovšem nejde opominout ani to, jak důležitou úlohu v rámci celé výstavy hraje prostor, a to ať prostor intimní, zastoupený kresbami, prostor veřejný a architektonický, který autorka podrobila analýze ve svém videu, či prostor samotné instalace výstavy, který přetvořila na adekvátní rámec, dávající přiměřenou míru intimity pro recepci vystavených děl.

Viktor Čech