Archív

Monthly Archives: Červenec 2010

I Like America, America Likes Me

Napa Gallery, 7.7.2010-30.7.2010

publikováno v časopise Ateliér

Umělec bez Ameriky není současným umělcem ?

Dějiny umění již dlouho znají onu podivnou provázanost výtvarné reprezentace s jejími ideologickými klienty, která vyvěrá do komplikovaného vztahu formy a idejí, vnímatelnému především přes specifický dojem vnímatelný ve výtvarných dílech, kdysi označovaný za „ducha doby“. Současná západní liberální společnost má za takovýto dnes nejvýraznější mentální obraz „modelové“ masovou vizuální kulturou reprezentované „reality“ Ameriku, tedy to co zná většina z nás především jakožto obraz jisté sociální či politické formy, kterou můžeme pociťovat jakožto paralelní modelovou realitu či se vůči naopak se vůči ní negativně vymezovat. V oblasti výtvarného umění k tomu přistupuje i obdobně v pozici vzdáleného vzoru a dominantního modelu působící americké umění druhé poloviny dvacátého století. Josef Beyus se ve své známé performanci z roku 1974 I Like America and America Likes Me vyjádřil právě k zprostředkovanému a ambivaletnímu obrazu Ameriky v očích většiny Evropanů. Jeho ignorování reálného okolí a izolovaný pobyt v galerii René Block pouze s artefakty ztělesňujícími mu ony protikladné póly, totiž živým kojotem a výtisky Wall Street Journalu, dobře vystihly významnou roli kterou onen předsudků plný model Ameriky hraje v sociálním projektováním se vůči vlastní realitě u naprosté většiny Evropanů. Instalace umělecké skupiny Pode Bal, umístěná jako nejnáročnější realizace v rámci výstavy v novém galerijním prostoru Napa galerie na pražské Malé Straně, tuto Beyusovu realizaci vizuálně imituje. Jak už jsme mohli shlédnout u několika dalších „cover verzí“, které tato skupina již věnovala dalším dílům světového moderního umění, nalezneme zde pečlivou vizuální i materiální nápodobu, která je však vždy nějakým způsobem zjednodušena, či dovedena do „popovějšího“ vyznění. V tomto případě zde navíc dochází k vyloženému obrácení díla naruby, když místo uvnitř prostoru díla realizujícího umělce zůstává pouze divák hledící na vycpané zvíře a figurínu přikrytou plstěnou dekou. Asi těžko lze tento přístup chápat jakožto „apropriaci“ díla či pokus o jeho znovuzpřítomnění, spíše bych tento přístup označil za něco co se nejen ve svém přístupu ale bohužel především ve svém vyzněním až nebezpěčně podobá tomu, jak s klasickými symboly operuje masová vizuální kultura a především reklamní průmysl. Odlišné pozice zaujímá jiný okruh děl, které neskrývají své politicky explicitní směřování. Poslední dílo již zesnulého Jana Jakuba Kotíka se řadí mezi politickou kritikou prodchnutou tvorbu evropského Američana, který důrazně navazuje tradici kterou ve světovém umění reprezentuje především Hans Haacke. Obdobnou polohu zde zastupuje spolu i v samostatných dílech dvojice Kateřina Fojtíková a Richard Wiesner. Zdánlivě čistě estétskou polohu zastávající fotografie Radka Brousila v sobě skrývá (můžeme se jen dohadovat do jaké míry v intencích autora a do jaké spíše díky přítomnosti na této výstavě) znepokojující detail, svým způsobem dráždivější než některé zde vystavené práce didaktičtějšího charakteru. Asi nejzajímavější složkou výstavy se pak asi staly práce reagující ve svých přímých intencích ani ne tak na politickou tematiku, ale spíše na starší dílo amerického či českého umění přenesené do opačné situace. Daniela Baráčková ve svém videu Time Square z roku 2005 zaznamenala svůj pokus o remake performance Jiřího Kovandy, kterou provedl roku 1976 na Václavském náměstí. Trojice Vasil Artamonov, Petr Krátký a Tomáš Uhnák ve svém videu Internacionál (2009) naopak parafrázují známé dílo Andyho Warhola, když se pokoušejí co nejdéle točit kamerou z ruky výškovou budovu pražského hotelu Internacionál. Jakýmsi osvěžením celé výstavy se staly tři realizace od skupiny Guma Guar, která se rozhodla, nejspíše právě díky své jinak politicky cílené a vážnou problematiku řešící tvorbě, prezentovat zde díla která ironizují nejen americký sociální model, ale současně i vážnost politické a angažované umělecké tvorby, kde právě ona absence humoru může být jedním z příznaků akademizace. Video Radima Labudy If You See Something (2009) reaguje na situaci americké společnosti po útocích roku 2001 jakoby zevnitř, spíše dokumentárním charakterem, nabízející nám jak možnou politickou, tak i čistě výtvarnou interpretaci. Výstavu svou během vernisáže probíhající performencí BigBrother or a Child završil Martin Zet, který si obdobně jako Beyus pohrál s onou ambivalencí, kterou nahlížíme i shlížíme na své americké protějšky v rámci vzájemné reflexe. Z uměleckého hlediska ovšem zapůsobil především svým intenzivním fyzickým zapojením do akce, což je v českých končinách v současnosti jev spíše vyjímečný. Výstava nazvaná stejně jako výše zmíněné dílo Josefa Beyuse a zorganizovaná kurátorkou Zuzanou Štefkovou spektrem vystavených děl zajímavě poukázala k hlavním polohám v nichž se k tomuto skoro všudypřítomnému jevu, jímž obraz Ameriky v myslích Evropanů dozajisté je, vyjadřuje současné české umění.

Viktor Čech