Milan Salák – Fragmenty

Milan Salák – Fragmenty

Karlin Studios, Praha,  21. 1. – 14. 2. 2010

publikováno v časopise Ateliér

Už nějakou dobu se můžeme v galeriích současného umění stále častěji setkávat s tendencí, kdy se nám umělci jako téma své práce snaží předložit obraz samotný. Přesněji řečeno obraz definovaný z konstrukčního hlediska, tedy na rámu napnuté plátno určené k aplikaci malby. Právě tyto jeho základní skladebné složky zastupující ho jakožto artefakt poskytli řadu možností k formální i konceptuální analýze obrazu jako archetypální roviny uměleckého projevu. Jedním z těch tvůrců jejichž tvorba se na české umělecké scéně této problematiky úzce dotýká je i Milan Salák. Je tomu tak i v případě souboru obrazů jimiž pod názvem Fragmenty Salák zaplnil výstavní prostory pražských Karlín studios, a který vytvářel průběžně během posledních tří let. Jedná se o rozsáhlou kumulaci různě velkých a především v každém z případů odlišně tvarovaných pláten. Celkem jich vzniklo zhruba osmdesát, z nichž na výstavě autor prezentuje asi polovinu. Při vytváření těchto různými způsoby zkosených, polygonálních, či i zakřivených tvarů, autor důsledně aplikoval klasickou metodu na rám napnutého plátna. Výsledné tvary jsou tedy vždy výsledkem tradičně chápané práce s rámem, dovedené do technologického extrému. Ony různorodé tvary nám mohou v souvislosti s obrazem asociovat ledacos. Může se jednat o fragmenty krajiny, kde je takovéto tvary vidět z leteckého pohledu. Jak Salák kdysi ukázal ve svém cyklu obrazů Druhý horizont, nebo prostě o tvary z map. Stejně tak nám mohou některá z pláten asociovat i tvary křídel letadla, kde skutečně plátno svého času sloužilo za jejich potah. Maskovací barevnost a vzor plátěných potahů u německých letounů první světové války Salák ostatně rekonstruoval na obrazech z cyklu Lozenge. I přes autorův důraz na hru tvarů pláten se ovšem pořád jedná o obrazy. Nikde na výstavě autor neodhalil onu pro projekt tak podstatnou strukturu rámu. Tu si divák, který nemohl sledovat proces vzniku souboru, může pouze domýšlet. Zásadní roli zde pořád hraje malba, i když u většiny obrazů můžeme cítit jistou úmyslnou mechaničnost pojetí, blížící se někde až k faktuře. Většinu pláten autor ponechal v podobě malbou „opracované“ plochy. Najdeme zde pouze několik krajinných náčrtů, které ale jen potvrzují všeobecnou tendenci k splynutí malby v maskovací plochu pokrývající plátno. Tento autorův všudypřítomný sklon ke kamufláži, maskovacím barvám a vzorům stojí i u všeobecně dominující šedo–zelené barevnosti obrazů. Pro tvorbu Milana Saláka je všeobecně příznačná provázanost s jakou se ony neustále zpracovávané osobní obsese, jakými jsou třeba posedlost kamufláží či létáním, různými způsoby zakódované objevují v celé řadě autorových projektů. Nikdy se ale nejedná o pouhý autorův tematický alibismus, vždy zde najdeme pozoruhodným způsobem provázaný vztah mezi těmito autorovými „individualizujími“ specifiky a důsledným řešením problematiky obrazu a jeho místa v současné umělecké tvorbě. Současná Salákova výstava v Karlíně přitom dokázala s doposud největší měrou syntetizovat dosavadní autorovu paletu východisek a jedná se jistě o jeden z nejvýraznějších příspěvků k současné situaci obrazu a malby v českém prostředí.

Viktor Čech

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.