Archív

Monthly Archives: Únor 2010

Tereza Severová – Včerejší zprávy

Fotograf studio, Praha, 5.2. – 28.2.2010

publikováno  v časopise Ateliér

Výstavu Terezy Severové Včerejší zprávy v pražském Fotograf studiu lze vlastně pokládat za malou retrospektivu několika posledních let její tvorby. S většinou vystavených projektů se již bylo možno setkat na předchozích autorčiných výstavách. Ta současná ale divákovi umožňuje lépe uchopit základní premisy jejího tvůrčího směřování a přitom ukazuje i na jeho homogenitu a kontinuitu. V digitálních tiscích ze sérií Oblast přeplnění (2007), Filling (2008) a Někde se stala chyba (2009) pracuje autorka s principem naplňování, kumulace předmětů či prostě jen hmoty, přes předpokládané limity dané funkce či prostoru, nebo i na samou hranici jeho kubické kapacity. Tento princip je pro autorku tématem, které se úzce váže s vizuální formou své prezentace. Nejde zde o pouhou prezentaci vymezeného konceptu „naplnění“. Naopak právě vizuální stránka věci je zde výchozím bodem. Technická dokonalost a efektní „pravdivost“ obrazů je ve skutečnosti výsledkem technických manipulací, vycházejích ze strategií současných mediálních forem masové spektakularity. Právě odsud vychází onen znepokojující pocit. Namísto toho, aby jsme pociťovali onu nečekanou bezprostřednost o niž se snaží prostřednictvím jisté „řízené“ technické naivity řada tvůrců současné instalace či i videa, dostáváme se do sféry oné Guyem Debordem definované, nad smyslovým světem nadřazené zastupující obrazovovosti, která nám ve své perfektnosti zakrývá naše bezprostřední smyslové vjemy a ve svém důsledku zanechává jen pocit neuchopitelné virtuální prázdnoty. Autorka sama se ale do explicitní kritiky tohoto fenoménu nepouští, zůstává jen u zdůraznění onoho naplňování a obsahového vyprázdění spojeného, jak s hmotnou, tak i s virtuální kulturou současné konzumní společnosti a samozřejmě u formální řeči vystavovaných děl samotných. Podstatnou skutečností tu je také to, že důležitým stimulem pro její projekty je i zkušenost ze zaměstnání v oblasti filmové postprodukce, tedy oblasti kde tato spektakularita neskutečně skutečných světů dosahuje svého vrcholu. Do poněkud odlišné oblasti zasahuje autorka ve svém nejnovějším na výstavě prezentovaném projektu Noviny (2009), kde se jí tvůrčím materiálem po dlouhé době práce s vizuálními strategiemi stal text. Na vyprázdněných arších celostátního deníku ponechala pouze slova – pojmy, které asociují jí samotnou subjektivně chápané základní hodnoty. Už odhalení toho jak často se v oné prázdnotě klišovité novinářské hantýrky objevují tato slova zastupující důležitá morální paradigmata v naprosto vyprázdněné významovosti, dává působivý základ tohoto projektu, který ve svém sledování dichotomie plnosti a prázdnoty autorka doplnila snímky kumulace novin v podobě „nekonečného“ sloupu, dokumentace její předchozí instalace tohoto projektu. Tereza Severová rozhodně nepatří mezi autory kteří by explicitně v tiskových zprávách svých výstav proklamovali svoji kritičnost a „angažovanost“. Její tvorba si však přes veškerou svoji diskrétnost sebou nese znepokojující spodní proud, neustále poukazující na problematiku současného virtualitou ovládaného světa médií a schematičnost konzumních mechanismů současné společnosti.

Viktor Čech

Advertisements

Milan Salák – Fragmenty

Karlin Studios, Praha,  21. 1. – 14. 2. 2010

publikováno v časopise Ateliér

Už nějakou dobu se můžeme v galeriích současného umění stále častěji setkávat s tendencí, kdy se nám umělci jako téma své práce snaží předložit obraz samotný. Přesněji řečeno obraz definovaný z konstrukčního hlediska, tedy na rámu napnuté plátno určené k aplikaci malby. Právě tyto jeho základní skladebné složky zastupující ho jakožto artefakt poskytli řadu možností k formální i konceptuální analýze obrazu jako archetypální roviny uměleckého projevu. Jedním z těch tvůrců jejichž tvorba se na české umělecké scéně této problematiky úzce dotýká je i Milan Salák. Je tomu tak i v případě souboru obrazů jimiž pod názvem Fragmenty Salák zaplnil výstavní prostory pražských Karlín studios, a který vytvářel průběžně během posledních tří let. Jedná se o rozsáhlou kumulaci různě velkých a především v každém z případů odlišně tvarovaných pláten. Celkem jich vzniklo zhruba osmdesát, z nichž na výstavě autor prezentuje asi polovinu. Při vytváření těchto různými způsoby zkosených, polygonálních, či i zakřivených tvarů, autor důsledně aplikoval klasickou metodu na rám napnutého plátna. Výsledné tvary jsou tedy vždy výsledkem tradičně chápané práce s rámem, dovedené do technologického extrému. Ony různorodé tvary nám mohou v souvislosti s obrazem asociovat ledacos. Může se jednat o fragmenty krajiny, kde je takovéto tvary vidět z leteckého pohledu. Jak Salák kdysi ukázal ve svém cyklu obrazů Druhý horizont, nebo prostě o tvary z map. Stejně tak nám mohou některá z pláten asociovat i tvary křídel letadla, kde skutečně plátno svého času sloužilo za jejich potah. Maskovací barevnost a vzor plátěných potahů u německých letounů první světové války Salák ostatně rekonstruoval na obrazech z cyklu Lozenge. I přes autorův důraz na hru tvarů pláten se ovšem pořád jedná o obrazy. Nikde na výstavě autor neodhalil onu pro projekt tak podstatnou strukturu rámu. Tu si divák, který nemohl sledovat proces vzniku souboru, může pouze domýšlet. Zásadní roli zde pořád hraje malba, i když u většiny obrazů můžeme cítit jistou úmyslnou mechaničnost pojetí, blížící se někde až k faktuře. Většinu pláten autor ponechal v podobě malbou „opracované“ plochy. Najdeme zde pouze několik krajinných náčrtů, které ale jen potvrzují všeobecnou tendenci k splynutí malby v maskovací plochu pokrývající plátno. Tento autorův všudypřítomný sklon ke kamufláži, maskovacím barvám a vzorům stojí i u všeobecně dominující šedo–zelené barevnosti obrazů. Pro tvorbu Milana Saláka je všeobecně příznačná provázanost s jakou se ony neustále zpracovávané osobní obsese, jakými jsou třeba posedlost kamufláží či létáním, různými způsoby zakódované objevují v celé řadě autorových projektů. Nikdy se ale nejedná o pouhý autorův tematický alibismus, vždy zde najdeme pozoruhodným způsobem provázaný vztah mezi těmito autorovými „individualizujími“ specifiky a důsledným řešením problematiky obrazu a jeho místa v současné umělecké tvorbě. Současná Salákova výstava v Karlíně přitom dokázala s doposud největší měrou syntetizovat dosavadní autorovu paletu východisek a jedná se jistě o jeden z nejvýraznějších příspěvků k současné situaci obrazu a malby v českém prostředí.

Viktor Čech