Archív

Monthly Archives: Prosinec 2008

Jiří David :  „Už si nevzpomínám, je to nebezpečné“

Galerie Na Mostě (areál Wannieck gallery), Brno

20.9.2007-31.12.2008

publikováno v časopise Flash Art CZ/SK

Jak už se stalo pro tuto výraznou osobnost současné české výtvarné scény příznačné, Jiří David zase jednou přišel se svojí uměleckou kůží nestydatě na trh. Tentokrát skoro doslova – výstava jeho velkoformátových obrazů a několika objektů v prostoře brněnské galerie Na Mostě je příznačná právě oněmi jakoby surové vyvěšené kůže asociujícími volně zavěšenými nenapnutými plátny. Ty můžou na první pohled diváka poněkud odradit svou roztříštěnou kompozicí plnou drobných prvků a nepřehledně se překrývajícími, komplikovaně vrstvenými obrazovými rovinami. I přes tvrzení umělce v názvu výstavy, je právě jeho paměť to, co mu zde slouží jako studnice nepřeberného množství fragmentů prožívané „reality“, transformované do specifické znakové „řeči“, dané konvencemi společnosti, řeči umění a především umělcovou osobní intuitivní strukturalizací. Paměť ovšem není jen to co jsme zaznamenali svými smysly či zažili, ale také naše vnitřní touhy, asociace a obavy, to vše se objevuje v různých podobách i v Davidově práci. I když se podoba umělce samého objevuje v mnohačetných reprezentacích přímo na obrazech a odkazuje tím diváka neustále k umělcově osobní zkušenosti, jeho nejzajímavější řešení bychom asi měli hledat v kombinaci zdánlivě vylučujících se přístupů – od geometrických nárysů až technického rázu, přes figurativní fragmenty až po zdánlivě gestické projevy, ovšem ne vše je zde tím čím se jeví – různé momenty z tradice výtvarné řeči zde zastupují jakési „znaky“ či „reprezentace“, jejichž skutečné výtvarné řešení se navzájem prostupuje a relativizuje zdánlivou jasnost protikladů. K této nelineární síti fragmentů paměti bychom mohli hledat zajímavou paralelu, k čemuž svádí i technicistní prvky obrazů, jak u současné počítačové technologie zpracování dat či grafiky, tak i u odtud inspirované umělecké tvorby. Přitom se ale David ani o píď nevzdaluje od neustálého intenzivního řešení tak klasického a konzervativního a přitom i pořád neustále aktuálního a nepostradatelného média malovaného obrazu. Dva v prostoru umístěné „Painting objects“ vytvořené z obrazů jako konstrukčního materiálu umožnily autorovy ještě více zdůraznit nejednoznačné napětí mezi referující formou a definujícím obsahem obrazů. Schopnost Jiřího Davida plně syntetizovat do svého uměleckého projevu nejen své zkušenosti, ale až skoro ve formě jakéhosi mentálního otisku i strukturu své osobnosti jako člověka i jako umělce, což v Davidově případě znamená jedno a to samé, je vskutku vyjímečná.

Viktor Čech

Advertisements

galerie Entrance, www.entrancegallery.com

13/ 12 – 06/ 01/2008

doprovodný text k výstavě :

Jedním z výrazných témat přítomným v diskurzu současného umění je  ohledávání, či přímo narušování, námi všedně vnímané „reality“, jakožto ve skutečnosti ne tak jednoznačně „reálného“ fenoménu, a odhalování složitostí a  jiných možností reflexe světa kolem nás. A to nejen v rámci vizuálního vnímání, ale i u našeho celkového pojetí světa. Toto odhalování vnitřních konstrukcí našich vlastních, námi vybudovaných realit nabízí možnost jak myšlenkově orientovanému konceptuálnímu projevu, tak i tvorbě vyjadřující se bezprostřední reakcí s jevy okolního světa. Obojí je ve svém specifickém spojení blízké Janu Haubeltovy, který často pracuje ve své tvorbě s onou  nejednoznačnou pozicí reality, k níž poukázal například ve svých pracích inspirovaných naprosto odlišně strukturovaným světem autismem postiženého malého Tobyho (Tobyho vidění, 2007), či i s užší tématikou vazeb vizuálních vjemů na „skutečnost“ (Oko, 2003). Nepracuje přitom na základě nějakých erudovaných teoretických rezultátů, ale hlavně prostřednictvím své intuitivní citlivosti vůči vratké pozici různých „realit“ v soudobém světě. Nepostradatelnou součástí jeho realizací je pak i konkrétní vazba díla na konkrétní místo, prostor a situaci.

Jan Haubelt ve své tvorbě často pracuje s nenápadným nahrazení reality imitací či s mírným posunutím běžných funkcí. – Holub sedící na parapetní římse nevzbuzuje až na svou nehybnost u návštěvníků výstavy umístěné v přilehlém parku žádné podezření, že by se mohlo jednat o „artefakt“ hodný jejich zájmu jako návštěvníků výstavy. Obdobně jeho dvojitý fotografický autoportrét diváka sice znejisťuje svým podivně pozměněným účesem, přitom mu ale nedává přímé vodítko, že se v druhém případě jedná o paruku vytvořenou z umělcových vlastních vlasů, což lze ovšem vnímat i jako specificky pojaté sochařské dílo. Obdobně se umělec na sérií snímků sám staví do pozice svého „modelu“ kdy stejně tak nechává diváka po jisté chvíli v nejistotě o „možnosti“ zachyceného stavu jak pozměněně oděným oblečením, tak i nestandardně pružnými pozicemi svého těla. Toto násobení, překrývání nebo sčítání „možných“ realit  přitom v Haubeltově tvorbě často zastává pozice blížší Magrittově vizuálnímu ohledávání nereálnosti reality, než jen v soudobé tvorbě častějšímu konceptualizovanému pojmosloví.

Ve svém nejnovějším projektu Stejný obraz pro galerii Entrance reaguje Haubelt na konkrétní post-industriální prostor galerie a využívá ho k jemné hře s naším samozřejmým vnímáním konkrétní reality a její fotografické reprezentace. Se svojí příznačně sochařskou senzibilitou pro daný prostor, strukturu i fakturu, které odkazují i k určité „retro“ atmosféře místa, znejišťuje divákovo očekávání stejného a odlišného jakožto kategorií třídění našeho okolí a přitom odhaluje i specifické estetické hodnoty prezentovaného. Zajímavě tak pokračuje ve svém tezemi nezatíženém, velice svěžím a přesně mířeném potýkání se s možnostmi vyjádření svého uměleckého vztahování vůči tomuto světu.

Viktor Čech