Archív

Monthly Archives: Květen 2006

Videokemp 2006

park u Galerie altán Klamovka

21/5/2006,  12.00-21.00 h

Vasil Artamonov, Zbyněk Baladrán, Daniela Baráčková, Ondřej Brody, Marek Bureš, Denis Dallen, Sabina Hašková, Petra Herotová, Aneta Mona Chisa, Jan Kadlec, Alexej Klyukov, Eva Koťátková, Radim Labuda, Dominik Lang, Jitka Mikulicová, Michal Panoch, Edita Pattová, Martin Pokorný, Luděk Rathouský, Jolana Ruchařová, Milan Salák, Sláva Sobotovičová, Tereza Severová, Evžen Šimera, Marek Ther, Tereza Velíková, Diana Vinklerová, Dušan Zahoranský a další

Kurátoři: Viktor Čech, Milan Salák, Lenka Sýkorová

doprovodný text k výstavě:

„Videokemp“ je jednodenní přehlídka současného videoartu vznikajícího na české vizuální scéně. Již třetím rokem proběhne v prostoru parku okolo galerie Altán Klamovka. Svou aktuální tvorbu zde představí zhruba dvě desítky autorů pracujících s tímto médiem.

Cílem Videokempu je prezentovat aktuální tvorbu umělců z oblasti videoartu nestandardním, uživatelsky příjemným a efektivním způsobem, a to v prostředí na hony vzdáleném klasické galerijní prezentaci. Svou prezentaci si umělec vlastně z větší části zajišťuje svépomocí – svým vlastním stanem a projekční technikou. Pouhým součtem stanů jednotlivých umělců pak vzniká kemp, tedy Videokemp. Tento přístup umožňuje zachovat umělci jistou míru autonomie a pocitu vlastního teritoria. On sám i jím prezentovaná tvorba (a v součtu jednotlivostí i celý Videokemp) se stávají součástí něčeho, co lze vzdáleně přirovnat k oné „dočasné autonomní zóně“ Hakima Beye[1]. Oproti přivlastňující si a pravidla určující galerijní instituci zde umělec může mnohem přirozeněji ovlivnit destinaci, čas i atmosféru své prezentace. Na druhou stranu tato volnost v rámci jednoduchých a jasných pravidel (stan, vlastní technika, médium videa a samozřejmě přináležitost k této zóně patřičnou kvalitou uměleckého výrazu) zabraňuje i jednotlivému umělci v expanzivním přivlastňování si celého výstavního prostoru a umožňuje adekvátní míru kolektivního soužití účastníků, ať už umělců či návštěvníků. Právě ona daná pravidla a provázání na zázemí Altánu Klamovka, tvořené technicky i symbolicky rozvody elektřiny, zajišťují přes svou jistou institucionálnost a tím pádem i dominantnost autonomii celého „kempovacího“ prostoru, jako dočasně definované kulturní zóny, otevřené vůči svému okolí a přitom proti němu i chráněné, nabízející kvalitativně odlišnou možnost recepce významné složky současné výtvarné scény .

Viktor Čech

[1] T.A.Z – viz Bey, Hakim : Dočasná autonomní zóna , tranzit, Praha 2004

Reklamy

Proslov – Tereza Severová

galerie Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, od 5. do 27. května 2006

Proslov – Tereza Severová

publikováno v časopise Ateliér

       V pro každého z nás tak samozřejmém současném chaoticky přeplněném komunikačním prostoru, který je plný navzájem se překrývajících a rušících informací, tvořených fragmenty pro nás ve své celkové entropii jiným způsobem nepostihnutelného světa, se ani nestačíme pozastavovat nad neustálou fragmentalitou a „nedořečeností“ jakéhokoliv k nám směřujícího sdělení, dokonce často i oceňujeme hodnotu zjednodušení a pochopitelné schematizace přijímaných informací. Individuálně pronesený „proslov“ jako standartní vyjádření zaujatého názoru je i přes dnešní všeobecnou „roztěkanost“ pořád obecně pokládán za důležitý zdroj informací o názoru či cítění dané osoby. Otázkou ovšem jsou meze a skutečná hodnota proslovu jednotlivce v naší komunikační situaci. Právě na tuto problematiku ve svém  projektu „Proslov“ reaguje Tereza Severová.

       Tereza Severová pracovala se svým tématem nejdříve tříměsíčním systematickým sběrem zhruba šedesáti na ulicích pořízených záznamů proslovů náhodných chodců na libovolné, pro ně podstatné, téma. Ty pak byly následně dotatečně upraveny a v instalalaci puštěny na třech obrazovkách, spolu s příslučnou zvukovou stopou smíšenou ovšem s ostatními. Instalaci samotné ale dominuje monumentálně pojatá horizontální projekce na níž, ve sjednocenném prostoru na urbánním pozadí, vede každý z početné skupiny jednotlivců proslov ke svému imaginárnímu publiku. Celá tato projekce je vlastně převedením tématiky díla ležícího v dokumentární a zvukové rovině do jakési velice sugestivní „vizuální rétoriky“, pro ostatní díla autorky ostatně příznačné (viz například autorčina diplomová práce).

    Toto sestavení výsledné instalace ze dvou do značné míry samostatných částí vytváří zvláštní napětí mezi „dokumentárně“ a vlastně konceptuálně pojatou částí první a jako klasickou vizuální reprezentaci pojatou, byť v aktualizované podobě, částí druhou. Ta přes  svou jistou „patetičnost“ umožňuje ve spojení s chaotickým zvukem propletených zvukových stop značně zvýšit intenzitu i kvalitu vcítění se do autorkou dané problematiky i díla jako takového.

     Práce Terezy Severové přitom nemá být přímou kritikou současné sociální a komunikační „rozostřenosti“, ale spíše jakýmsi experimentem, umožňujícím každému vnímateli, aby si na této „simulaci“ možnost porozumění individuálnímu projevu sám vyzkoušel. Dává mu možnost vyzkoušet si jestli ještě může, či vůbec chce, vnímat příběh jednotlivce jako ucelený, izolovaný a komplexní projev klasické „humanity“ v každém z nás. Nebo jestli už není jiná možnost, než vnímat hlas jednotlivce jako pouhou součást disharmonické polyfonní skladby, ve které má úlohu jednoho z fragmentálně se projevujících a s ostatními se vzájemně pronikajících tónin. I zde ovšem autorka pozitivní či negativní znaménko ponechává na vnímateli.

Viktor Čech