recenze dvou soundartových výstav v Nové synagoze v Žilině ZDE

Viktor Čech navštívil výstavu Milana Guštara v žilinské Nové synagoze a sepsal pro Artalk recenzi, v níž se věnuje především spojení architektury a vystaveného projektu. Podle Čecha si Guštarova zvuková instalace dobře rozumí s intelektuálním řádem, který ve svých stavbách následoval architekt Petr Behrens – mimo jiné právě autor žilinské synagogy. „Guštarova tvorba, jež čerpá svou inspiraci z pythagorejského světa číselného symbolismu, reflektujícího v duchu modernismu archetypální vzory starých kultur, z tohoto hlediska nemá daleko k myšlení Petera Behrense, který u svých staveb rovněž akcentoval lapidární archaičnost a geometrický řád ve spojení s moderními technologiemi a úsporností výrazu.“

20543759_10214363525586063_6990055405854314421_o.jpg

Advertisements

druhá část recenze na Artalk.cz – celý text ZDE

Ve druhé části své recenze documenty 14 v Kasselu se Viktor Čech věnuje především prezentacím situovaným mimo hlavní dějiště přehlídky, jež specifickým způsobem relektují strukturu a krizový stav současného světa. Neopomenutelné jsou podle autora v tomto ohledu především některé performance: „Namísto formulace explicitního politického stanoviska nebo orientace na vlastní společenskou využitelnost se […] spíše obrací k tomu, co naše politické a sociální prostředí utváří. Tedy pokud ho nechápeme jen jako součet nehmotných ideálů a výměny informací, ale jako komplexní jev formovaný naším okolím, infrastrukturou, ale především našimi těly a jejich vzájemnou interakcí v rámci jedné komunity.“ V druhé části příspěvku pak autor popisuje aktuální tendenci pozorovatelnou nejen v rámci documenty, jež spočívá ve (znovu)objevování umělkyň dosud prakticky vytěsňovaných z kánonu dějin umění 2. poloviny 20. století.

IMAG5463

 

první část recenze Documenty 14 na Artalk.cz

Recenzi na německou část letošní Documenty rozdělil Viktor Čech do dvou kapitol. V té první se zabývá obecnějším kontextem letošní přehlídky, shrnuje přístup kurátorského týmu a hodnotí volbu uskutečnit dvě hlavní centra Documenty v Kasselu a Aténách. Ve svém prvním příspěvku také vyzdvihuje vybrané monumentální realizace v kasselském veřejném prostoru, které reprezentují množství zobrazovaných témat zastřešených převážně pojmem neokolonialismus. Druhá část recenze vyjde za týden a bude pokrývat některé specifické instalace umístěné v méně konvenčních místech Kasselu.  Celý text si můžete přečíst na Artalk.cz ZDE

IMAG4348

 

celý článek na Artalk.cz ZDE

Ještě několik dní lze navštívit první výstavy v nových prostorách pražských Karlin Studios, jež po několikaměsíční pauze znovu zahájila činnost, a to nakonec opět v Karlíně. Viktor Čech ve svém příspěvku rekapituluje dosavadní pozici centra na pražské umělecké scéně a hodnotí aktuální výstavu Martina Vongreje: „Tím, že nová Karlin Studios zahájila svůj provoz právě výstavou, která diváka vede k intenzivnímu prožitku pobytu a kontemplace v daném místě, vlastně navazují na některé poslední akce v předchozích prostorách, čerpající z jejich k zániku odsouzeného genia loci. Současně však první realizované projekty naznačují, kam se může tento výstavní prostor v dnešní poměrně široké nabídce pražských galerií současného umění dále ubírat, aby si znovu vytvořil svou osobitou identitu a poskytl prostor tvorbě, která zde není dostatečně reflektována.“

Martin-Vongrej-2638-1060x707

Pohled do instalace výstavy Martina Vongreje, foto: Tomáš Souček

Text k výstavě v Nau Gallery v Praze, 22.6.-6.7.2017

V posledních letech řada prestižních lékařských fakult přistoupila k zvláštnímu kroku. Pro začínající mediky, u nichž se tradičně cení především jejich znalosti a dovednosti v oblasti přírodních věd, byly zavedeny kurzy rozvíjející jejich schopnost vizuálního vnímání, empatie a analýzy prostřednictvím recepce a reflexe uměleckých děl. V řadě amerických a britských muzeí umění tak můžete potkat skupinky mediků trénujících své vnímání a uvažování třeba na gotické pietě či barokním obrazu. Schopnost umělecké interpretace světa kolem nás stimulovat naše smysly a harmonizovat racionální a kreativní zaměření našich mozkových hemisfér, není žádná novinka. Spolu s rozvojem technologií a se současnými prohlubujícími se znalostmi o lidském mozku se však dnes stává čím dál tím představitelnější možnost ji exaktně doložit a také s ní systematicky pracovat.

Jonáš Strouhal se ve své práci zaměřil na propojení dvou současných technologií, které se přímo dotýkají našich primárních kognitivních schopností jako jsou lidské smysly a zpětná vazba na ně v našem mozku.
Zatímco dnes znova tak aktuální technologie virtuální reality je i v uměleckém prostředí velkým hitem, psychofyziologická terapie zvaná neurofeedback, která využívá zpětné vazby se senzory snímajícími mozkové vlny, stále může pro mnohé působit na hranici mezi sci-fi a účelovou terapeutickou metodou. Něco dříve tak neuchopitelného, jako jsou vnitřní lidské pocity, dlouho ploše vnímatelné jen v tak primitivních přístrojích jako byl Detektor lži, se díky technologii neurofeedbacku dostává do doložitelné přímé vazby s vnějšími podněty.

Pro tradiční společenskou pozici a modernistické chápání uměleckých děl však taková technologie může vlastně působit i jako hrozba. Slovo „subjektivní“, tak důležité pro klasickou percepční estetiku, se zde prostřednictvím dat získaných ze senzorů proměňuje v zevrubnou exaktní analýzu. Vztah subjektu a objektu, či fenoménu a jedince získává podobu obousměrného propojení datových toků a nervových impulzů. Pro běžného pacienta neurofeedback terapie ovšem takovéto teoretické úvahy nemají žádný význam. Pro něj je podstatná efektivita léčby a také přívětivost rozhraní na něž je napojen.

Strouhalův projekt Dr. Mozek se nesnaží o pouhé umělecké gesto, ale vlastně s velkou pokorou využívá kreativních možností uměleckého řemesla k vytvoření funkčního modelu, v němž neurofeedback plně využívá svoji terapeutickou roli. Schopnost definovat tvar, utvářet formu a vyjádřit jimi výtvarný záměr byla dlouho především doménou zpětné vazby mezi lidskými končetinami, okem a mozkem. Strouhal ovšem onu nejvíce fyzikální část, tedy gesto rukou, proměňuje naopak ve vyjádření, které bychom mohli trochu starosvětsky označit za „spirituální“. Fyzickým gestem při tomto „malování mozkem“ zůstává pouze senzory snímaný pohyb hlavy a očí, tedy naopak něco, co běžně pokládáme za pasivní nástroj percepce. Strouhalovu snahu o praktický přínos jeho práce nemusíme chápat nejen jako pohrdání samoúčelnou rolí většiny umělecké tvorby, lze ji v tomto ohledu vnímat i jako návaznost na altruistickou roli „sociální plastiky“ a víru ve schopnost kreativity být přínosem i mimo institucionálně definovaný rámec „umění“.

Text: Viktor Čech

Dr. Mozek je interdisciplinární platforma pro vývoj a aplikaci terapeutické metody neurofeedback.
Platforma vznikla v rámci diplomové práce (UMPRUM) a klade si za cíl terapeutickou metodu neurofeedback zefektivnit a zpřístupnit širší veřejnosti.