18. 01. 2018 – 29. 04. 2018

Lázně – Oblastní Galerie Liberec

Natália Trejbalová, Zuzana Žabková, Iryna Zakharova, Milan Mazúr, Antonín Jirát, Ivana Pavlíčková, Andrea Mikysková

kurátor: Viktor Čech

Virtuální extenze našich těl jsou dnes nevyhnutelnou součástí naší každodenní reality. Ať již se jedná o interface mobilních telefonů, sociálních sítí či počítačových her. Performativita, se kterou se vztahujeme k reálnému prostoru věcí kolem nás, pronikla prostřednictvím vizuálních interface i na druhou stranu zrcadla, do světa, jenž byl dřív jen obrazovou reprezentací toho našeho. Kdysi byl obraz iluzí nebo autonomní formou, dnes je heterotopní zónou, která je pro nás zde i tam. Fetiše, jimiž se v konzumní kultuře staly její produkty, a libidózní hra s potěšením z fyzického kontaktu s nimi, se přenesly i do virtuálního prostoru. Naše tužby jsou nám stejně tak blízké i vždy se vzdalující. Tato estetická past dnes fascinuje i celou řadu umělců mladší generace, kteří  se k ní často vyjadřují právě vizuální řečí, jež je s ní provázaná. Tento projekt představí výběr současné tvorby, která se zaměřuje právě na onu dvojznačnou roli dnešního lidského těla, kterou v této „hře“ zaujímá.

ruce-poly_render.jpg

Reklamy

Celou recenzi výstavního projektu Vesmír je černý v Moravské galerii naleznete na Artalk.cz ZDE

Viktor Čech se v následující recenzi kriticky zabývá výstavou Vesmír je černý, kterou připravila umělkyně Ladislava Gažiová ve spolupráci s kurátory Natálií Drtinovou a Ondřejem Chrobákem pro Moravskou galerii v Brně. Podle Čecha se autorům projektu daří vytvořit sebevědomý paralelní příběh dějin umění, který vypráví o umělcích romského původu a který zůstává opomenut oficiálním kánonem. Jako problematické však Čech vidí zvolený model instalace, který v mnohém následuje dnes již překonanou ideu „národního umění“.

moyzes

 

Celou recenzi vídeňské výstavy Naturgeschichten naleznete ZDE

Výstavní projekt Naturgeschichten představený ve vídeňském MUMOKu si klade za cíl představit práce na téma přírody ve vztahu k politickému rozměru umění posledních desetiletí. Viktor Čech ve své recenzi přibližuje sérii intervencí a přehlídku tvořící tento rozsáhlý kurátorský projekt a z prezentovných děl upozrňuje na ta, která se vyznačují aktuálními politickými tématy nebo představují starší známé (ale i pozapomenuté) umělecké počiny. Ačkoliv různorodost jednotlivých částí výstavy znemožňuje podle Čecha číst přehlídku jako celek, stává se přesto pro návštěvníka výjimečným zážitkem a především příležitostí setkat se s řadou dnes již legendárních instalací. 

IMAG2611

 

Profil Zuzany Žabkové pro výstavu finalistů Ceny Oskára Čepana 2017. Současně poublikováno v Denníku N, 14.11.2017. (v pdf ZDE)

Tvorba Zuzany Žabkovej je typická prepojením výrazových prostriedkov súčasného tanca, videoartu, inštalácií, práce s literárnym textom a performatívnymi udalosťami. Oproti radu súčasných umelcov, jej práca nie je obyčajným experimentálnym presahom sme- rom von z výtvarnej oblasti, ale skôr sa pohybuje v medzipriestore vyjadrovacích možností súčasnej umeleckej tvorby v jej širokom chápaní. Záleží len na našom uhle pohľadu, či ju budeme chápať ako ta- nečnú výtvarníčku, do vizuálnej oblasti tvorby vstupujúcu choreografku či performerku využívajúcu aj poetiku literárneho textu. Presahy a premeny, s ktorými sa pohráva, s tradičným chápaním daných umeleckých odborov skoro vždy prebiehajú vo vzťahu k územiu ľudskej telesnosti, ktorá je pre ňu východzou kreatívnou pozíciou.

MENÍ ÚLOHY

Vo videu nazvanom De profundis (2012) kamera prechádza kontinuálnym záberom cez scénu koncertnej siene, v ktorej skupina dirigentov bez orchestra diriguje rovnomenný žalm. Postupný presun kamery odhaľuje individuál- ne charakteristiky v podaní jednotlivých vystupujúcich. Autorka tu nielen premiešala rolu kontrolóra s kontrolo- vaným, ale tiež redefinovala pozície jednotlivých médií. Z dirigenta je tanečník, z cho- reografa kameraman a z hudobnej kompozície je tu libreto aj konceptuálna téma diela.

Premeny kreatívnych rolí a transgresia výrazových prostriedkov sa v tvorbe Zuzany Žabkovej vyskytujú veľmi často. Určite tu hrá rolu aj jej paralelné vzdelanie v oblasti výtvarných umení na strane jednej a tanca a choreografie na strane druhej. Toto dvojité profesné východisko jej kreatívneho pôsobenia je v mno- hých ohľadoch základným pilierom jej špecifického prejavu.

Choreografia sa tradične chápe ako odbor, ktorý je za- ložený na artikulácii a popise telesných pohybov, ktoré sú následne prevedené do živého

tanca. V prípade Zuzany Žabkovej je možné chápať ju aj v omnoho širšom zmysle, keď je nástrojom na podchytenie kultúrnych štruktúr, v ktorých je zapletené súčasné ľudské telo. Tento prístup sa dnes určite vyskytuje aj v oblasti samotného súčasného tanca, predovšetkým však v prípade takzvaného non-danse, kde vystupujú do popredia kon- ceptuálne aj performatívne hľadiská blízke výtvarnej oblasti.

V tvorbe Zuzany Žabkovej však len ťažko hľadáme pevnú hranicu medzi oboma ume- leckými odbormi. Vedľa roly choreografie a pohyblivého obrazu sa často v jej tvorbe vy- skytuje aj ďalší rozmer. Je ním práca s textom, či už so zdrojom inšpirácie, komentárom alebo formálnym prostriedkom, ktorý definuje štruktúru diela. Rovnako to funguje aj v jej ďalšom videu, Une elévation arrondi retirée (2012), v ktorom zohrali dvojznačnú úlohu konkrétna tanečná terminológia a poetický rámec, nahradzujúci počas vystúpe- nia tanečníkov hudobnú zložku.

V rade jej prác nájdeme aj ďalšie momenty. Jedným z nich je jej dialóg s pre ňu podstatnou tvorbou dnes už klasických autorov, s ktorými skrz dištanciu času a kontextu nadväzuje až intímnu komunikáciu. Rovnako je to v prípade videa Hand made (2013), v ktorom na základe princípu kontaktnej improvizácie rozo- hráva tanec prstov s ich ná- protivkami v minimalistickom experimentálnom filme Hand Movie od Yvonne Rainer z roku 1966.

ROZVÍJA AJ SPOLUPRÁCE

V posledných rokoch má v tvorbe Zuzany Žabkovej dô- ležitú pozíciu aj otázka spo- lupráce s ďalšími súčasnými umelcami. Tu dlhodobo roz- víja predovšetkým s Luciou Mičíkovou, s ktorou realizovala napríklad projekt Až sa vrcholky nášho neba spoja, môj dom bude mať strechu (2014 – 2015), kde rozvinuli svoju kooperáciu na základe podo- benstva priestoru, v ktorom sa odohráva ich vzájomný krea- tívny dialóg.

Toto architektonické po-

dobenstvo dostalo pevnejšie obrysy predovšetkým v prípade ich spoločných výstavných realizácií, pri ktorých uplatnili svoje dialogické hľadanie definície priestoru vo fyzickom i v symbolickom zmysle.

Analogicky rozvinula Zuzana Žabková kreatívnu spoluprácu s umelcami z oblasti súčasného tanca, ako je to zrejmé z projektu Lupe, na ktorom spolupracovala s ko- lumbijským choreografom Reném Alejandrom Huari Mateom, alebo tiež v projekte založenom na ekologickom myslení, spojenom so širším chápaním problematiky per- makultúry Newfloundland, ktorý realizovala v belgickom Mechelene v spolupráci s Belgičankou Laurou Evou Meuris.

V rámci kolektívneho pracovného procesu vznikol aj spoločný projekt bratislavskej bytovej galérie Bjornsonova, ktorý umelkyňa vytvorila v spolupráci s Luciou Mičíkovou, Ľudmilou Horňákovou, Luciou Kvočákovou a Nik Timkovou.

Staršie videá, v ktorých umelkyňa vymenila rolu choreografky, operujúcu v scénickom prostredí, za úlohu režisérky, ktorá stavia pohyb ľudského tela do vzťahu k pohybu kamery a zachováva tradičnú úlohu choreografa, predstavujúceho „majstra bábok“. V jej novšej tvorbe vstupuje vedľa inštalačných a výtvarných zásahov do popredia performatívny proces, často založený na kooperatívnych princípoch. Implicitne tu uplatňuje politický aspekt, smerujúci k chápaniu umeleckého procesu ako kreatívneho dialógu, formujúceho sa v medzipriestore spolupráce medzi jednotlivými kreatívnymi osobnosťami. Človek a aj jeho telo tu vystupujú v kontexte nerozlúštiteľnej pavučiny kul- túrnych, sociálnych, politických, technologických a biologických determinánt, ktoré určujú dnešné „antropocénne“ biosféry našej planéty.

Zuzana Žabková je tu aktívna v role šamanky kreatívneho rituálu, spájajúceho intelek-tuálny diskurz s poetickou reflexiou eko-sociálnej problematiky.

 

MPCH082

FOTO: Michaela Dvořáková

 

 

Text o tvorbě Alexandry Pirici na Artalk.cz ZDE

Tvorba rumunské umělkyně Alexandry Pirici se přinejmenším v několika posledních měsících těší rostoucímu zájmu kurátorů i kritiků. Úspěšná byla v letošním roce například její prezentace na přehlídce Skulptur Projekte v Münsteru a za pozornost stála také její pětidenní akce v Neuer Berliner Kunstverein. Mimo jiné i tam se performance organizované Alexandrou Pirici zúčastnil Viktor Čech, jehož recenze berlínské události se nakonec rozvinula v širší komentář, který si všímá nejen choreografické a performativní roviny práce autorky, ale rovněž její schopnosti tematizovat společenské či kulturní procesy a veřejný prostor.

Pirici1_web

recenze dvou soundartových výstav v Nové synagoze v Žilině ZDE

Viktor Čech navštívil výstavu Milana Guštara v žilinské Nové synagoze a sepsal pro Artalk recenzi, v níž se věnuje především spojení architektury a vystaveného projektu. Podle Čecha si Guštarova zvuková instalace dobře rozumí s intelektuálním řádem, který ve svých stavbách následoval architekt Petr Behrens – mimo jiné právě autor žilinské synagogy. „Guštarova tvorba, jež čerpá svou inspiraci z pythagorejského světa číselného symbolismu, reflektujícího v duchu modernismu archetypální vzory starých kultur, z tohoto hlediska nemá daleko k myšlení Petera Behrense, který u svých staveb rovněž akcentoval lapidární archaičnost a geometrický řád ve spojení s moderními technologiemi a úsporností výrazu.“

20543759_10214363525586063_6990055405854314421_o.jpg

druhá část recenze na Artalk.cz – celý text ZDE

Ve druhé části své recenze documenty 14 v Kasselu se Viktor Čech věnuje především prezentacím situovaným mimo hlavní dějiště přehlídky, jež specifickým způsobem relektují strukturu a krizový stav současného světa. Neopomenutelné jsou podle autora v tomto ohledu především některé performance: „Namísto formulace explicitního politického stanoviska nebo orientace na vlastní společenskou využitelnost se […] spíše obrací k tomu, co naše politické a sociální prostředí utváří. Tedy pokud ho nechápeme jen jako součet nehmotných ideálů a výměny informací, ale jako komplexní jev formovaný naším okolím, infrastrukturou, ale především našimi těly a jejich vzájemnou interakcí v rámci jedné komunity.“ V druhé části příspěvku pak autor popisuje aktuální tendenci pozorovatelnou nejen v rámci documenty, jež spočívá ve (znovu)objevování umělkyň dosud prakticky vytěsňovaných z kánonu dějin umění 2. poloviny 20. století.

IMAG5463